Nechtěný dar (18+)

140. Malá křehká rodina (E)

 Když se mu to rozleželo v hlavě, cítil se provinile. Nikoli za to, že vzal Dahliu k faráři. Za to, že vyjel na Antona a vyhrožoval mu. Zachoval se jako prototyp chladného Azmariňana. Strnule mu pohrozil. Pro Eliase to bylo přirozené, ale v Antonovi a Kieranovi to muselo vzbudit hrůzu. Možná proto se pak tolik společně opili. Aby na ten přízrak pracovního tábora zapomněli.

Následujícího dne ho bolela hlava, přesto si přivstal, aby Antona ještě ráno zastihl, než půjde do práce. Pomalu se dokymácel do kuchyně a usedl naproti úplně střízlivému Gumenovi. Nebo spíše Gumenovi, který byl zvyklý stále nasávat, a jen tak ho proto nic neporazilo.

„Vypadáš jako po smrti, kluku," šťouchl si do něj Anton.

„Připadám si tak, starouši," pousmál se. „Poslyš, chtěl jsem se ti omluvit za ten včerejšek. Přehnal jsem to."

Anton stiskl křečovitě rty a pak přitakal: „Oba jsme to přehnali."

„A taky bych chtěl, abys věděl... Že po svatbě si o sobě bude Dahlia rozhodovat sama. A rozhodne se i, kam chce a nechce jít. Bez mého nebo tvého souhlasu."

„Tvá budoucí žena je Gumenka. To nemůže fungovat. Není zvyklá na tolik svobody. Potřebuje hranice. Nebude se umět sama racionálně rozhodovat," zakroutil nad tím pošetile hlavou Anton.

„Neříkám, že si za mnou nebude moci přijít pro radu. Říkám, že to hlavní rozhodnutí bude vždycky na ní. Stejně jako bylo včera na ní, aby se rozhodla, jestli se mnou chce jít. A byl bych rád, kdybys to respektoval."

Anton přitakal: „Dobře, ale jestli uvidím, že je toho na ní moc..."

„Tak jí budeš oporou. Ale nebudeš jí diktovat, co má dělat," v hlavě se mu ozvala ostrá bolest a musel si ji podržet dlaněmi. „Prosím..." ušlo mu ze rtů. „Nic víc po tobě nechci. Přeji si jen, aby měla naprostou volnost."

Do kuchyně právě vcházel Kieran a zvědavě si ty dva prohlížel.

„Mladej neumí pít," prohodil k němu Anton a chápavě přitakal na Eliasovu prosbu.

„Zato ty umíš pít až moc dobře, starouši," usmál se Elias. Pak se obrátil na chlapce: „Všechno dobrý?"

„Jo, dobrý," přitakal Kieran. „Víš, včera jsem ti chtěl něco navrhnout, ale pak jsem si nebyl jistý jestli..."

„Povídej, brácho," vybídl ho Elias a Kieranovi jako by spadl kámen ze srdce.

„Do knihovny nám zanesli pár knih v Azmarinštině. Přinesl bych ti je a ty bys mi k nim udělal popis. Pochopitelně za to nedostaneš žádné peníze."

„Ani nemůžu..." ušlo Eliasovi ironicky. Intelektuální práci měl zakázanou, ale představa, že se bude zase dotýkat azmarinských knih ho moc potěšila. „Dobře, udělám to."

Po Antonově odchodu si zalezl znovu do peřin. Probudil ho až o pár hodin později dětský křik. Vstal a poprvé sám vzal do ruky Iri a podal ji probouzející se Dahlii. „Jedna začne křičet a pak křičí obě," postěžoval si žertem. Lia od něj přijala děťátko a přitiskla si jej ještě rozespalá k ňadru. A Iry začala sát a přitom rozkošnicky přivírala modrá očka. Zpočátku na ten výjev zíral klidně. Jako by se v něm nemohlo rozléhat větší blaho než sledovat svou malou křehkou rodinu. Vzal do náruče Seli, a tišil ji, zatímco se Seli nacpávala, pak si však všiml, že ji Lia přesouvá k druhému prsu a dívenka stále nemá dost.

„Zbude taky na Seli?" dotázal se Dahlii.

„Já nevím, to se uvidí. Kdyžtak jí dojdu ohřát kozí mléko. Nerada Iri odtrhávám, ale taky už víc mléka nemám," řekla to jako tichou omluvu za to, že mu nemůže dát vřelejší odpověď.

„To nevadí," usmál se na ni. „Zajdu jí to mléko ohřát." Se Seliou na ruce došel do kuchyně a na kamna postavil rendlík, do kterého nalil trochu kozího mléka. Pak ji chvíli jen hladil po bříšku a čekal, až se jí ohřeje mléko. Byla tak malá, že jí rukou překryl celé bříško. Jeho drobná dokonalá dcera. Ani pro ni nechtěl jen omezenou svobodu. Selia musela vědět, že jí nikdy nikdo nemá právo ubližovat a stavět jí nějaké hloupé hranice. „Už to bude, lásko. Tatínek se o tebe postará," řekl, když zakňourala, a pak ji odnesl k Dahlii, aby měl volnou ruku na přípravu sáčku s mlékem. Lia si ji rovněž přitiskla k prsu, ale mléko už pro ni nezbylo.

„Jen ji drž, udělám to," usmál se na ni a začal Seli krmit z pytlovinového sáčku.

„Takhle budou obě pořád hladovět," bezradně prohodila Dahlia.

„Zlepší se to, miláčku. Uvidíš," řekl a políbil ji na čelo.

Lia přitakala a podala mu nakrmené dítě. Elias obě holčičky políbil na čelo a uložil. Pak ulehl vedle Lii. Chtěla se zase zahalit, ale on jí něžně látku stáhl a přitiskl jí k ňadrům ústa. Líbal její od dětských dásní pomačkané citlivé bradavky a ona se pod tím dotykem otřásla. „Přestaň s tím," zarazila ho a on si nebyl jistý, jestli to myslela mile nebo naléhavě.

„Je ti to nepříjemné?" dotázal se.

Lia se usmála a pohladila ho po vlasech: „Vzrušuje mě to. Šílím z tebe. A přitom bych ráda ještě pár dnů počkala. Chci se dobře zahojit, abychom se spolu mohli brzy milovat."

Elias přitakal. Znovu mu potvrdila, že se dovede rozhodovat sama za sebe. Spokojeně se odvalil na druhou stranu postele, pak cítil, jak se k němu Lia přisouvá a objímá ho. „Divím se, že jsi po včerejšku tak živý."

„To se ti jen zdá, má milá," usmál se na ní. „Ve skutečnosti bych chtěl vrátit čas, abych si včera zakázal pít. Nechápu, že to Anton zvládá. Opít se jako prase a pak jít do práce."

„Brzy si taky zvykneš," políbila ho na tvář.