Nechtěný dar (18+)

27. Červené růže (E)

 Byla krásná. Podobala se Mary. Proto to Prospera s Verity jistě napadlo. Pro to a pro její věno. Zašli spolu na trh, procházeli se davem a povídali si. Hadley byla milá. Milá po azmarinsku. Více formální, s vytříbeným chováním než nemotorná Dahlia, a tak nějak dospělejší nebo možná jenom tak působící. Blonďaté vlasy, oči jako studánky. Povídala mu o svých mladších sestrách, o stavbách ve městě, které obdivovala. I on si myslel o Lightmondu, že vypadá jako dílo Boha. Zlaté věže, široké bulváry zužující se do maličkých uliček.

„Všechno je dílem Božím," uzavřela nakonec a on začal přitakávat, než dodala: „Všechno kromě těch hrozných Gumenů."

„Zajisté," uniklo mu z úst automaticky. Doprovodil ji před dům a slíbili si, že se ještě jistě uvidí. Když se vrátil domů, později než obvykle, Lia se jej vyptávala, kde byl. Ale ač jí slíbil upřímnost, dnes k ní nemohl být upřímný. Připadal si jako když jí podvádí. „Dlouhý den v práci," zalhal. Přes den ji musel přivázat v umývárně. Žaludek se jí nechtěl utišit a ranní nevolnosti pokračovaly až do odpoledne. Až večer se situace trochu uklidnila a Lia se nechala nakrmit. Ulehl vedle ní do postele a cítil, jak se k němu sune a rukama v poutech se mu pokouší rozepnout poklopec. Ale on na to neměl náladu. Ne po tom, co se na trhu procházel s náhradou za Mary.

„Nech toho, Lio," vyhrkl rázněji, než chtěl a sledoval, jak se třese. „Promiň, já... To jsem nechtěl. Jsem jenom strašně unavený."

„Tak dobře," vykoktala. Vztáhl ruku, aby ji pohladil po vlasech, ale ona mu ucukla. Došlo mu, že to zase zkazil. Popadl polštář a beze slova si lehl pod ní na zem.

O dva dny později si s Hadley vyrazili na procházku do městských zahrad. Vyznala se v mluvě květin. Vyprávěla mu, co která znamená. I Mary to kdysi zajímalo. Občas nosívala domů svázané květiny a odříkávala mu to. Jednu z nich si vždy zapíchla do vlasů... A on z nich tu květinu sejmul zuby, když jí dokazoval svojí lásku. Ty vzpomínky jej zastihly nepřipraveného. Najednou pochopil, že by přesně takový život mohl vést právě s Hadley. To byla žena hodná jeho postavení i rasy. Azmariňanka, žádná špinavá Gumenka. A přesto jej zároveň napadlo, že by mohl natrhat pár květin pro Dahlii. Aby znovu viděla něco ze světa tam venku. Sotva se rozloučili, utrhl několik růží. Mary mu říkala, že rudé růže značí nestálou lásku, zatímco červené nehynoucí a stálou. Utrhl červené. Před domem potkal Merricka mířícího do hospody, nasadil usměvavý výraz a přičichl si k růžím.

„Schůzka se pánovi vydařila?" dotázal se jej sluha.

„Ovšem," přitakal. „Musím příště bratrovi poděkovat za tak skvělý nápad." Sotva však došel do domu, růže skryl za zády, vyběhl schody nahoru a vešel za tou, s níž by se zahradami procházel mnohem raději. „Jsem doma, Lio," zvolal, jelikož bývala teď přes den připoutaná v umývárně. Nalezl jí vysílenou s hlavou v toaletní míse. Sotva si jej všimla, unaveně k němu zvedla hlavu.

„Mám pro tebe dárek," oznámil jí stojící ve futrech a ukázal jí kytici.

„Ty jsou pro mě?" oči se jí rozsvítily.

„Přesně tak, lásko," odhodil květiny na postel, pak Liu odvázal a položil hned vedle nich. Dívka vzala květiny do spoutaných rukou, zabořila do nich obličej a nasávala vůni. „Děkuji," šeptala. „Moc ti děkuji. Já jsem se bála, že o mě už nestojíš tolik jako..."

„Ale co tě to napadlo, miláčku," pohladil ji po vlasech. „Dám ti je do vody na stolek na tvé straně postele, dobře?"

„Mé straně postele..." zopakovala po něm s dětským úžasem. Měla svoji stranu postele a svoje květiny a taky byla už víc jak dva měsíce vězněm v jeho domě.