Nechtěný dar (18+)

193. Něco nového (D)

 Lyna se pomalu začala uzdravovat. Více se smála a zamilovaně pokukovala po Kieranovi. Lia jí to přála. Jiné Gumenky by možná řekly, že jí s ním nečeká moc pěkná budoucnost, protože je to ještě mladíček, kterého víc zajímají knihy než pořádná práce, ale Lia věděla, že má dobré srdce, a Lyna si zasloužila někoho, kdo k ní bude laskavý. Důkazem o tom, že už je jí mnohem lépe, bylo i její rozhodnutí vzít si od Dimitrových svého synka.

„Pan doktor se ptal, jak to u Vás teď je. Proč jste ho dlouho nepozvali..." spustila. „A tak jsem mu řekla, že tu je tvá sestra. A že čeká dítě. A on se ptal, jestli tu s ním zůstane. Říkala jsem, že nevím... A on řekl, že jestli ano, tak by přeci jen svolil a mohla bych mít Ilju u sebe v komůrce. Tedy jenom kdyby ho nerušil moc u práce. Toho se trochu bojím, protože bude určitě taky plakat, až mu porostou zoubky."

„Olga pojede do Severopolu," sdělila jí Lia. „O tom děťátku jsme ještě moc nemluvili..."

„Ale pravděpodobně zůstane u nás," skočil jí k jejímu potěšení do řeči Anton. „My už se nějak uskromníme. Uskromňování nám jde celkem dobře."

Elias na to nic neříkal. Lia věděla, že se k penězům vyjadřoval nerad. Věděl, že u Dimitrových žije na dluh. I když teď měli dost peněz, Anton si je brát nechtěl. Chtěl, aby Delgadovi měli nějaké vlastní úspory. Přesto ji zajímal jeho názor na to, že budou mít pod střechou další dítě. Dahlia se o něj chtěla starat jako o vlastní a dát mu všechnu lásku, kterou mu její sestra dát nechtěla. Ale pro Eliase to bylo cizí dítě a další hladový krk navíc. 

Když Lyna odcházela, rozhodla se Ilju rovnou vzít s sebou. U Novikových mu přichystala namísto postýlky velký proutěný košík. Vystlala mu ho vlastním polštářem, což Liu dojalo, ale zároveň jí bylo Lyny líto. Nejraději by došla pro vlastní úspory a dala jí na pořádnou postýlku, dětskou peřinku a pleny, ale nebyla si jistá, že si může dovolit jí dávat peníze. Naštěstí tu byl Kieran, který měl nějaké úspory a chtěl Lyně tyhle věci obstarat. „Sepiš si seznam, zítra ti to na trhu obstarám a přinesu," řekl jí.

Lia čekala, že se bude Lyna bránit, ale ta se namísto toho na Kierana usmála: „Děkuju. Třeba bys mohl s sebou přinést i nějakou knížku a chvíli se zdržet. Malý má rád tvůj hlas."

Když pak odešla, Kieran se zdál být zasmušilý.

„Však jí budeš moct navštěvovat," usmála se na něj Lia.

„Jo, to jo," přitakal, ale ve tváři měl stále smutek. Když se pak nachýlil večer a Elias spal v kuchyni na matraci, míjela ho a šla ke Kieranovi do pokoje. Ještě nespal, četl si.

„Elias je dneska v kuchyni," informoval ji.

„Já vím, přišla jsem za tebou," usadila se na kraj postele. „Dnes jsi byl dost smutný."

„Jo, byl," přitakal.

„A chceš se mi svěřit?"

Přikývl. „Víš, k Lyně cítím tolik, kolik jsem nikdy k žádný holce necítil. A prostě mě mrzí, že s ní nemůžu být víc."

„Chtěl bys s ní bydlet?"

„Jo. Ale vím, že to není možný. Ona by mě vedle sebe pořád nesnesla."

„A štve tě to?" zeptala se ho.

„Jo," vzhlédl k ní od knihy. „Je to ode mě sobecký?"

„Ne, není. Je to lidské, Kierane," natáhla k němu ruku a chytila tu jeho. „Odsud už se dá jít jen dál. Takové rány, jaké si zažila Lyna, už se nezcelí. Ale mohou z nich být jizvy. A ty už se pohladit bez toho, aby to bolelo, dají," řekla mu a než vyšla z pokoje, slyšela ho říkat: „Mám tě moc rád."