Nechtěný dar (18+)

28. Budoucnost je ve hvězdách (E)

 O pár dnů později to s Hadley skončil. Nebo to možná ona skončila s ním. Protože ji několikrát nazval namísto Hadley Mary. Protože přišel zašpiněný z práce a vyptával se na to, kolik její otec vlastní domů. Přinesl jí narcisy. Nikoli růže. Předstíral, že zapomněl na květomluvu. A pak předstíral, že nerozumí, v čem je problém.

„Jednou se budeš muset oženit," řekla mu na tu zprávu Lia. Doufal, že jí to potěší, ale naopak. Nechávalo ji to chladnou.

„Budoucnost ví jenom Bůh," odvětil.

„Budoucnost je ve hvězdách," opravila jej.

„Hvězdy jsou jenom rozžhavené ohníčky," ušklíbl se.

„A u těch ohníčků stojí vědmy," dořekla a za něj a začala se smát. Miloval její smích. O to víc, že jej neslýchával často. Žaludek se jí sklidnil a když jí v koupelně pomáhal se umýt, všiml si, že se jí lehce zaobluje břicho. Nebo to byl jen přelud.

„Ať je to jak chce, já nemám na ženění sebemenší pomyšlení. Vždyť jak bych mohl, když mám plnou hlavu tebe."

Tmavovlasá dívka k němu vztáhla spoutané ruce. „Myslím, že už to můžeš sundat," oznámila mu bez proseb jako své stanovisko. Oznamovala mu tím, že se smířila se svou situací. Elias jí sundal pouta. Zůstala jí po nich zarudlá kůže kolem zápěstí. Pak se k němu naklonila, políbila jej a postupně mířila ústy až dolu do Eliasova rozkroku. Stáhla mu kalhoty, vzala jeho úd do ruky a on cítil, jak se jazykem dotýká konce.

„Lio... Lio... Přestaň," vyhrkl. „Nemusíš to dělat."

„Nelíbí se ti to?" nervózně vzhlédla.

„Líbí. Moc se mi to líbí. Ale jestli máš pocit, že to musíš udělat z vděč... Uh..." zaúpěl, když ucítil její horká ústa kroužit kolem jeho špičky. Měl chuť jí dlaní navést dál, ale věděl, že by se začala dusit, a tak to pokušení zahnal a dal si ruce za hlavu. Dráždila ho pomalu, opatrně a přímo mučivě a jemu se začala sama od sebe prohýbat pánev. Shlédl k ní a všiml, si jak, na něj i ona hledí. Pak z něj její rty zmizely, ale než stihl říct jediné slovo, udělala jej rukou a pobaveně sledovala, jak sebou cuká a sténá. Pak vstal, otřel se, lehl si vedle ní a oba je přikryl. „Miluji tě," špitla a políbila ho na tvář.

Následujícího dne jí natrhal slunečnice. Oškubal jich pět. Nejdřív vzal tři, ale to mu připadalo málo, a tak vzal čtyři, ale to bylo zase sudé číslo. A předtím zašel sehnat knihu s pohádkami. V knihkupectví si už zvykli na jeho podivný vkus či obecně na to, že tam chodíval pro četbu muž. Radostně je nesl Lie, když před domem narazil na Prospera. Přišel sám, tvářil se rozhněvaně.

„Hadley jsi velmi pobouřil," spustil namísto pozdravu.

„Taky tě rád vidím, bratříčku," opáčil mu Elias ironicky.

„Utrhla se na Verity, že prý jsme tě jí neměli dohazovat, když ses ještě nepřenesl přes smrt své předchozí ženy."

„Netuším, čím jsem to způsobil," zakroutil hlavou. „Ale mrzí mě to." Lhal. Nemrzelo ho to. A taky tušil, čím to způsobil.

„Asi opravdu ještě nejsi připravený," poplácal jej bratr po rameni.

„Asi," pokrčil rameny. „A co ty? Přišel jsi jenom kvůli tomu?"

„Vlastně bych ti raději to, kvůli čemu jsem přišel, sdělil uvnitř," vyslovil to, čeho se Elias obával. Společně zašli dovnitř a do Eliasova pokoje.

„Kde máš tu děvku?" dotázal se Prosper hned u dveří a Elias doufal, že to Lia zaslechla. Obával se, že by mohla promluvit.

„V umývárně," prohodil jako by nezúčastněně. Vzal vázu s uvadlými růžemi, květiny vyhodil a pak zašel vedle vyměnit vodu. Lie bylo zase zle, roztřeseně se držela toaletní mísy. Vzhlédla k němu a Elias se podíval zpět do pokoje, aby se přesvědčil, že bratr sedí tam, kde jej zanechal. „Dáš si víno nebo něco tvrdšího?" zavolal na něj a přitom se dotkl rty dlaně a poslal jí polibek. Lia se na něj usmála a očima fascinovaně spočinula na slunečnicích. Vyměnil vodu, dal do ní květiny a vrátil se. „Tak, co jsi mi chtěl říct?"

„Je tu Merrick?" dotázal se ho nejdřív.

„Kdepak. Jsme tu jen my dva. Merrick nejspíš odešel už ve dvě. Dal jsem mu volno dřív."

„Tak dobře," nervózně poposedával, pak si posloužil několika panáky whisky. „Severopol nepadne."

„Jak to myslíš, že nepadne? Poslali jsme tam tolik mužů..."

„Jsou mrtví nebo zmrzačení. Les kolem Severopolu hoří. K moři se nedostanou a na druhou stranu jsou samé lesy."

„Ale vždyť je tam voda všude."

„Voda? Kdepak. Rašeliniště. A ty prý ten požár jenom víc rozdmychávají."

„Tak tam pošleme další muže."

„Naše muže potřebujeme tady, aby hlídali tu cházku. Prohráli jsme, Eliasi. V Severopolu jsme prohráli. Teď musíme hlavně myslet na to, abychom udrželi to, co jsme vyhráli."

„Nemyslíš snad, že by se mohli dostat znovu až sem?"

„Sem?" opakoval po něm. „Už tady jsou," podal mu papír s načmáranými gumenskými písmeny a kruhovým znakem. „S tímhle ses už možná setkal."

„Ne, nesetkal," zalhal Elias. „Co to je?"

„Vzpoura," odvětil. „Je to zašifrované. Nějaké řeči o městu, kde se snoubí hory s údolím a zkáze světla. Každého, koho s tím načapáme, vyslýcháme, ale marně. Musíme mít v našich řadách nějaké krvezrádce. Jinak si to nedovedu vysvětlit."

„To není možné," zakroutil hlavou Elias. Když si uvědomil, co je v sázce, přetvářka mu šla snadno. Nevěděl, co ta zpráva znamená, ale jestli znamenala to, v co doufal, pak příště až ten symbol uvidí, udělá všechno proto, aby tomu, kdo se na převratu podílí, pomohl. „Každopádně víš, že s mou pomocí můžeš vždy počítat. U mě v kempu jsem zatím nic nezahlédl. To bude tím, že tam jsou jenom staří a mladí. Ale kdyby něco... Určitě dám vědět."

„To je dobře. V téhle době se člověk může spolehnout jen na své nejbližší."

„Přesně tak," přitakal Elias. Jenže jeho nejbližší nebyli bratr a švagrová, ale Dahlia. Dahlia, Auri a to malé. Sotva bratra vyprovodil, vběhl k ní do umývárny. „Slyšela jsi to?"

Lia kývala, ale neradovala se.

„Proč nemáš radost?"

„Jestli se to podaří a moji lidé vtrhnou do města, tak tě zatknou. A Lightmond je pro ně první na ráně. Zkáza světla... Lightmondu se v Gumenštině přezdívá světlé město," odpověděla sklesle.

„Ale ty budeš volná, miláčku," klekl si k ní a sňal jí z rukou i nohou pouta. Lia se k němu přitiskla a začala jej hladit. Sahala mu na vlasy, na záda, na hruď.

„O čem přemýšlíš?" zeptal se jí.

„O tom, že bych tě jednou nemusela mít u sebe."

„Ale teď mě tu máš, tak s tím přestaň, a když se nemůžeš radovat kvůli sobě, tak se raduj kvůli Aurimu nebo kvůli našemu malému. Je tu naděje, Lio. Naděje, že je odsud dostaneme." Vzal ji do náručí a nesl do postele. „A taky jsou tu slunečnice," oznámil jí, když se zahleděla na svůj noční stolek. „A azmarinské pohádky," zamával před ní knihou.

„Ty jsi nezapomněl," vyhrkla dojatě.

„A teď máme dva dny klidu, kdy si spolu můžeme číst."

„A taky můžeme dělat jiné věci," šibalsky se na něj usmála.

„Ty se hlavně budeš šetřit. A taky tě budeme muset umýt. Miluji tě, ale dnes už trochu nechutná jsi," zajel jí do slepených vlasů.

„Taky jsi dokonalý, víš to?" usmála se na něj.