Nechtěný dar (18+)

99. Myslím, že kope (E)

 Od té doby veškeré své dotyky vůči Dahlii omezil na minimum. Když jí brával do koupelny, prosil Verity, zda by jí neumyla. Po další návštěvě doktora ji dokonce jen přenesl na postel a všechno ostatní nechal vybavit Verity. Lámalo mu to srdce. Raději by schytal dalších sto ran, než snášet tu samotu bez ní. Rozuměl tomu. Chápal, že ji zklamal. Neodcizil je strach, který k němu chovala pro tu Azmarinskou nepřátelskou tvář. Odcizila ho její neschopnost se o ni postarat. Necítila se s ním v bezpečí a asi si ho už nedovedla ani vážit, natož ho milovat. Už se smířil s tím, že se po útěku z města jejich cesty rozejdou, ale to neznamenalo, že se snažil méně ji z Lightmondu dostat. Stále na tom usilovně pracoval a stále se přátelil s Kieranem. I když je před časem v jeho kanceláři nachytala Eloise. Tehdy si myslel, že je s ním konec, když v tom si Kieran před něj spěšně kleknul a předstíral, že mu rozepíná poklopec. A Eloise se na tu návnadu nejenže chytla, ale dokonce to o Eliasovi rozhlásila po celém městě. Už měla důvod, proč s ní Elias nechtěl nic mít. A tím důvodem nebylo, že byla absolutně nesnesitelná.

V průběhu parného července se s ní viděl pouze párkrát. Neměl však dojem, že by jí cokoli dlužil. Zato se, aby odvedl pozornost od Kierana, sám začal dvořit jisté dívce. Milé tiché Azmariňance s vytříbenými způsoby. Do města přišla až po opětovném převzetí moci. Její otec byl generál a Billingův známý. To on je seznámil a taktně přešel, že rovněž nevnímá Eliase jako zrovna sňatkový materiál. Avě padl hned do oka a on se jejímu milému, i když často infantilnímu humoru nebránil. Trávil s ní dost času jenom proto, aby nemusel trávit čas doma. Chtěl dát Dahlii prostor, i když si nepřál nic jiného, než být u ní. Avu si domů nevodil. Vysvětlil jí, že zatím žije ve skromných poměrech se svou švagrovou a vyprávěl jí o tom, jak ti příšerní Gumeni zabili jeho bratra a kosti spálili. Po pravdě se jim nedivil. Tlející maso Azmariňanů by do města přivedlo nemoci.

Verity však musel sdělit, kam chodí. Udeřila na něj jednoho večera hned u vchodu.

„Dvořím se Avě Reesové," oznámil jí. „Je to dcera generála a moc milá dívka." Myslel si, že Verity jeho zpráva nadchne. Ona se namísto toho jen slabě pousmála a obdařila ho tím svým vševědoucím výrazem. Před Dahliou se to snažil utajit. Nikoli proto, že se bál, že by jí to bolelo. Spíš proto, že se bál, že by ji to nebolelo vůbec. Poslední měsíc jenom zvracela, dokonce i v noci. Nemluvila s ním a když něco potřebovala, otáčela se na Verity. Jemu říkala pouze: „Děkuji, pane."

Společně s Verity vyšli do patra a zasedli u stolu k jídlu. Lia seděla na posteli zabalená do dek, kromě nevolností jí pronásledovala i zimnice. Tohle těhotenství začalo klidně, ale čím víc dnů uplynulo, tím hůře vypadala. Také břicho už měla velké a zaoblené a její vyhublé tělo tu velikost ještě více umocňovalo. V tichosti jedli, když najednou Lia vykřikla gumensky: „Všichni svatí," a začala si sahat na břicho.

„Je něco špatně?" vyběhl k ní a ona najednou se strachem v očích zvolala: „Verity!" A jeho švagrová mu zastoupila cestu. „Ustup, Eliasi." Světlovlasý muž na ni pár vteřin bezradně hleděl, než se vrátil zpět k židli. Její tělo už nebylo ničím, čeho by se měl dotýkat.

„Co se děje?" dotázala se jí a přisedla si. Lia se stále držela za břicho. „Myslím, že kope." Sahala si na břicho a přitom se to pokoušela rozdýchat. Plakala a smála se zároveň.

„Myslím, že z toho budu zvracet zase já," ušklíbla se Verity, ale pak přeci jen přiložila ruku k Dahliinu břichu a omluvně vzhlédla k Eliasovi, který si tenhle pocit mohl s vlastním dítětem zažít poprvé, ale Lia ho nebyla ochotná k sobě pustit.

„Je to pěkný raubíř," poznamenala Verity, když Lia dostala tak silný kopanec, až jí vyhrkly slzy. Elias se na to nemohl dívat. Vstal a vykročil ke dveřím. „Půjdu do hospody. Do půlnoci jsem zpět," zahlásil a vypadnul odtamtud. Nemohl to snést. Nemohl být vedle ní, když nemohl být s ní. S Mary se jim dítě počít nikdy nepodařilo. S Liou se to podařilo už potřetí a poprvé se ta noc plná chtíče přetavila v něco ještě krásnějšího. V něco hmatatelného. A on ji nemohl držet za ruku. Nemohl se dotknout jejího břicha.

V hospodě natrefil na Reese. Ten chodíval na rozdíl od Eliase pít jen proto, aby se seznámil s místními. Zato Elias se ožral jako doga a pak se od něj nechal táhnout k sobě domů. „Ava Vám zítra uvaří něco na kocovinu."

„Ne, já musím do práce," protestoval Elias.

„Však já Vám to nějak zařídím, abyste nemusel," usmál se vysoce postavený generál.

„Tak dobře," přijal nakonec jeho nabídku Elias. „Ale mohl byste prosím poslat sluhu, aby dal vědět mé švagrové. Bydlí u mě v domě na kraji náměstí. V tom úzkém dvoupatrovém s dřevěným obložením. Je sama doma a od té doby, co mi zabili bratra, se o mě pořád bojí."

„Jistě, to nebude problém."