Nechtěný dar (18+)

164. Nová Dahlia (D)

Byl jako malý kluk a jí se to moc líbilo. Zpočátku se toho bála. Bála se, že přestane být tak něžný. Že začne být příliš lehkovážný. Že mu tolik přestane záležet na jejím vlastním uspokojení. Na jejím pocitu bezpečí. Ale to nebyla pravda. Když opadl ten pocit, který je při jejich společných nocích nutil zůstat vážné nebo se pokoušet vytěžit z té prchavé chvíle všechno, přišel stejný pocit, jaký mívala kdysi, když byla těhotná s tím tmavovlasým chlapečkem. Nebylo kam spěchat, nic jim nehrozilo a už o nic nešlo. Nemusel s ní mít styk, zato se s ní toužil milovat. „Někdy si říkám, že jsi s každým dnem, co tě znám, krásnější. Jako bych v práci zapomněl, jak jsi krásná, a když tě zase vidím, tak si to uvědomím," svěřil se jí, když vedle sebe jednoho večera leželi nazí a on se jí už notnou chvíli něžně dotýkal.

„Já si vždycky připadala oproti azmarinským dívkám ošklivá. S těmi mými hustými vlasy a tmavou kůží. Připadala jsem si jako čarodějnice."

„Možná jsi mě očarovala," připustil a začal ji hladit po vlasech. „Protože mě se na tobě začaly jako první líbit ty tvoje vlasy.

„Vlasy? Opravdu?" zopakovala po něm nevěřícně.

„Jo," přikývl. „A se na mě líbilo tobě?"

Dahlia mu pohlédla do tváře: „Oči."

„Oči?"

„Jsou upřímné. Když se cítíš špatně nebo se raduješ, vždycky ti to poznám na očích."

„A co v nich vidíš teď?" zasmál se.

„Že bys dnes rád ponocoval," zasmála se ona, vyhoupla se na něm do sedu a začala se na něm rytmickými pohyby kroutit. Elias na ni s chtíčem v očích hleděl. Střídavě do očí, střídavě na prsa a na to spojení v jeho klíně, ze kterého viděl pouze kousek svého kořene. Doufala, že se v umění milování zlepšuje. Byla teď víc odvážná a víc uvolněná. A on jí její víru potvrdil, když následujícího odpoledne přišel z práce, a hned ve dveřích jí popadl do náručí a azmarinsky k ní pronesl: „Co bys tomu říkala, kdybych si tě rovnou odnesl do ložnice?"

„Že je to velice neslušné vůči Iryně a Kieranovi. Takže by ses s nimi měl co nejrychleji pozdravit, pak se přivítat s dětmi a pak ze sebe rychle všechno sundat, ať mě nenecháš příliš dlouho čekat," řekla a Elias ji zase pustil a gumensky pronesl: „Mám to ale chytrou ženu." Pak se společně se zbytkem rodiny usadili k večeři.

Lia uprostřed jídla odběhla k plačící Seli, a když se vrátila, zaslechla Antona promlouvat k Eliasovi: „Chápu to, kluku, taky jsem býval mladý, ale nemyslíš, že byste si to teď mohli odpustit. Vždyť sotva uživíte ty holky." A došlo jí, že to Anton neví. Ale zároveň s ním konverzaci na tak osobní téma vést nechtěla. Vždyť byl jako její otec. A ke své útěše slyšela i Eliase odpovídat: „Můžu tě ujistit, že Dahlia není v očekávání a ani se o to nesnažíme."

„Neříkám ti, aby ses nesnažil. Chápu, že chceš mít taky kluka, ale dejte si zatím na čas..."

„Antone," přerušila ho Iryna. „O takových věcech se u jídla nemluví." A Anton zabručel: „Nojo, pořád," a už se o tom nezmínil.

Když spolu pak Dahlia s Eliasem ulehli, svěřila se mu, že ten rozhovor slyšela. „Jsem ráda, že jsi mu to neřekl."

„Nebudu o tom mluvit, když to sama nebudeš chtít," odpověděl jí. „A abych byl k tobě zcela upřímný, i když se obávám, že tě to může bolet, já už žádné další děti nechci. Po tom, co jsem v Lightmondu musel dělat, abys otěhotněla. Po tom strachu, který jsem o tebe měl... Já už to nechci zažít."

Dahlia se mu zahleděla do tváře: „Nebolí mě to. Už chápu, že ty mi nepřipisuješ mojí cenu podle toho, jestli jsem schopná ti porodit další dítě. A i když jsem tak já sama dřív uvažovala..."

„Už je to jiné, broučku?" zeptal se jí a přitáhl si její hlavu na hruď.

„Jo. Jako bych teď poznávala samu sebe. Najednou je tu ta nová Dahlia, která si zaslouží být šťastná."

Elias zvedl ruku: „Těší mě, Elias Delgado." A ona se rozesmála.

„Dahlia Delgadová," pronesla a přijala ji. A pak ji začal laskat na krku a ona pochopila, že za chvíli už do ní bude žádostivě přirážet a bez dechu šeptat její jméno.