Nechtěný dar (18+)

40. Anton Dimitrov (E)

 Podařilo se mu to. Konečně se mu to podařilo. Po několika měsících se mu dostal do kanceláře muž, jehož nachytal s papírem a tužkou. A na tom papíru byl ten zpropadený gumenský znak. Zadržel jej při nástupu, všiml si, že se mu cosi vzdouvá pod nakasanou košilí a nechal jej odvést k sobě do kanceláře. Nikomu neřekl proč. Až tam jej posadil na židli a ruce mu připoutal ke stolu. Pak si klekl a vykasal mu košili, z pod níž vypadla tužka a pár papírů. Nic neřekl, strčil si je do kapsy a na muže ani nepromluvil. Byl to starý chlap. Mohlo mu být tak šedesát. Měl malá černá očka a rozložitá ramena jako všichni Gumenové. A obličej ušmudlaný od sazí z uhelného dolu. Měl jej předat výslechové komisi, ale namísto toho ho odpoutal a beze slova hodil na samotku. Papíry si hodil do kapsy a k nim přihodil tužku. Do hlášení k jeho jménu a důvodu absence v ranním nástupu sepsal držení zakázaných položek, k nimž patřil i prázdný papír s tužkou. Za to se sedělo, za odboj byla smrt.

„Anton Dimitrov, říká ti to něco, miláčku?" dotázal se Dahlii následujícího večera. A jí překvapeně vypadla z ruky lžíce. „Můžeš to prosím zopakovat?"

„Anton Dimitrov. Dnes jsem ho zadržel. Měl u sebe tohle," vytáhl popsané papíry.

Lia přejela papíry pohledem: „Jsou to čísla."

„Jaká čísla?"

„Vypadá to na počty. Vždy je tam nějaké označení... třeba kolonie A... 321."

„Počty mužů v dolech," odhadl. „Sčítají počet Gumenů ve městě. A daří se jim to celkem dobře. Společně prohlédli všechny papírky. Byly na nich většinou stejné nebo podobné znaky. Možná chtějí informovat někoho zvenčí."

„Nebo se chtějí přesvědčit o tom, že při vzpouře budou mít nad Vámi navrch. Kolik je ve městě bojeschopných Azmarinců?"

„Azmarinců je tu dost. Třicet tisíc, když započteš všechny muže... Nejméně. Gumenů bude dohromady, když sečteš muže, ženy i děti, tak deset tisíc. Víc jich být nemůže. Ale žen je tu málo. I s těmi na polích Vás může být tak tisícovka."

„Protože se moc dlouho nedožíváme?"

„Tak nějak," přitakal. „Malá děvčátka si tu nenechávali."

„A když se mě narodí děvče?"

„To už bude něco jiného. Nejdřív ji odvezou do gumenského sirotčince, tam ji odkojí na dobytčím mléku," vyprávěl, co zaslechl z plánů Rady. „Pak ji pošlou na pole. Ale jenom do patnácti."

„Aha," přitakala. „Ale my se odsud dostaneme."

„Ano, Lio. Dostaneš se odsud. A teď mi řekni, odkud ho znáš, a jak ho získat na naši stranu. Jistě mu dovedu nějak pomoct."

„Anton k nám v Ramestalu nosíval jídlo ze své farmy. Todor ho dobře platil."

„Byl přítelem tvého muže?"

Zakroutila hlavou, „ne, to bych neřekla. Ale byl mým přítelem. I přesto, že nesouhlasil s tím, že jsem se zamilovala do Jacka."

„Věděl to?"

Přikývla, „to on mi obstaral jed a makové mléko. Je to dobrý muž, ale velmi podezřívavý."

„Ale ty víš, jak ho dostat na naši stranu."

„Musíš ho přesvědčit o tom, že jsem u tebe. A taky o tom, že mi neubližuješ."

„Ale jak to udělám?"

Lia si vzala od něj papírky a začala na ně cosi dopisovat.

„Co tam píšeš?"

„Počet žen, které jsou ve městě. A taky tam dopíšeme odhad zbytku mužů."

„A to ho o něčem přesvědčí? Bude si myslet, že to je past."

„Pravděpodobně," přitakala. „Pak jeden z lístků otočila a cosi na něj napsala."

„Co to je?" dotázal se jí. „Dva chleby, jedna lahev mléka, sýr a kus hovězího. To k nám nosíval každé pondělí."

Následujícího dopoledne muže dovedl zpět do své kanceláře, zatáhl závěsy, vytáhl na stůl papírky a položil je před něj. „Čti," řekl gumensky. Muž se na něj díval, jako by čekal, že je to past. Pak sklopil zrak a všiml si pár dopsaných řádků, ale dál mlčel.

„Chci se přidat k odboji," oznámil mu. „Tohle jsou čísla ze zbývajících kempů a také čísla žen."

Starý muž neřekl ani slovo. Pořád jej zkoumal, vypadal, jako když o něčem přemýšlí, pak si jej prohlédl a promluvil: „Jste zvířata. Všichni. Klidně mě mučte nebo zabijte, ale já vám donášet nebudu."

„Nemluvím tu o donášení." pronesl Elias klidně a usadil se na kraj stolu, ke kterému muže připoutal. „Nic na tebe nehraji. Kdyby teď někdo slyšel, jak se s tebou vybavuji gumensky, tak jsme mrtví oba."

Muž nezúčastněně hleděl stranou a Eliasovi nezbývalo než říct: „Máme jednu společnou známou... Dahlii Chakarovou."

V tu chvíli v Dimitrovovi cuklo. „Zpropadený kurvy..." vyšlo z něj a Elias si domyslel, že to nebude asi příjemná přezdívka. „Ta děvečka nikomu nikdy nic zlýho neprovedla. Jestli chcete někoho mučit, tak mučte mě."

„Uklidněte se," zarazil ho Elias. „Dahlia mi o vás řekla dobrovolně," přešel do vykání, ale měl pocit, že to nedělá dobře. „Na Lie mi záleží," oznámil mu, ale od muže si tím vysloužil jenom znechucenou tvář.

„Záleží vám na ní jako na domácím mazlíčkovi. Nemyslíte si, že se k nám nedostane, co s našimi ženami děláte? To jste celí vy. Zasraní Azmariňané."

V Eliasovi se rozhostil stud, ale dovedl jej brzy překonat. „Záleží mi na ní jako na ženě, která je mi rovna. A rád bych ji osvobodil. Stejně tak jejího syna a..." zarazil se, „a naše nenarozené dítě."

„Takže o to vám jde. Pojistit si prdel, až město padne."

„O mě nejde," zakroutil hlavou. „Vím, že mě hned po převratu popravíte. Žádám jen o to, aby Lia i obě její děti, jak Auri, tak naše společné dítě, mohli vést svobodný život," pak se natáhl k papírům a otočil je. Na jednom z nich bylo několik Dahliiným písmem napsaných řádků. „Tohle Vám tam připsala." Starý muž sjel řádky pohledem a znovu upřel zrak na Eliase.

„Nemůžu," řekl. „Klidně mě bijte, ale já vám nemůžu nic prozradit."

„Myslíte si, že bych si tu pomoc mohl nějak rozmyslet? Kdyby se mi Lia protivila? Ale já vás ujišťuji, že to se nestane. Vím, co jste udělal pro ni a pro Jacka. Jack byl můj bratranec a já jsem rád, že mu ulevila od bolesti. Věřte mi. Znám jí dobře. Dal bych za ni svůj život a to se nikdy nezmění," zarazil se. Nepamatoval si, že by někdy hovořil tak dlouho a tak moc se snažil obhájit. „Prosím," dodal. Kdyby věděl, že to něco změní, klekl by si na zem.

„Tak dobře. Budu vás informovat a vy budete informovat mě. Ale chci od té děvečky jednou za čas list. Abych věděl, že se jí stále daří dobře. A papíry a tužky. Nemáme k nim tady moc přístup."

Elias úlevně přitakal, „máte ho mít." Pak se zarazil. „Je tu ještě něco. Budu vás muset potrestat za držení psacích potřeb."

„Jak myslíš, kluku," řekl mu zničehonic familiérně. Elias jej odpoutal od stolu a připravil si bič.