Nechtěný dar (18+)

42. Zkáza Světelného města (E)

 Jak čas plynul, na pomezí Azmarinských vrchů a Guménie se znovu rozhořela válka. Gumenové shromáždili své muže a bitvu za bitvou se blížili k Lightmondu. Zkáza světla skutečně měla znamenat zkázu světlého města. A tam, kde se potkávaly vrchy s nížinami, se měl započít nový věk. Věk lidí z temnoty, kteří věřili na všelijaké báchorky a bojovali sekerami. Azmarinský rozum měl ustoupit. Anton mu to přeložil. A taky mu řekl, že v novém světě nebude pro jeho a Dahliino dítě místo. Pro Gumeny bylo mísení rasy zločin. Ale jestli dostane ještě před porodem Dahlii z města a dítě se narodí černovlasé, může jej vydávat za gumenské. A Anton mu slíbil, že se to podaří. Ať sežene gumenské dámské ošacení a vezme jej s sebou, ať budou společně prchat východní branou několik dnů před gumenskými nájezdy. Chlapce musel vzít domů večer před tím. Merrick musel dostat volno. Všechno si to spočítal. Dokonce pořídil Dahlii šátek, aby si jej mohla uvázat kolem krku a skrýt stále pár viditelných odřených míst na krku. Tady punčochy jí pořídil. Dva páry, aby je mohla střídat a prát. Nesměla už nikdy nikomu ukázat ani kotník, na kterém měla vypálené číslo. Nebo aspoň nikomu, kdo ji nebude milovat natolik, aby se mu svěřila. Ta představa mu připadala zvláštní. Žárlil na toho, kdo ji jednou bude milovat, přestože si nepřál, aby zůstala sama.

Více teď riskoval. Kupoval všechny ty věci nebo je kradl mezi odloženými věcmi na přijmu zadržených Gumenů. Všechno pro ni a pro to maličké. Boje ve městě mohly být kruté a on nechtěl, aby je tam zažila stejně jako nechtěl, aby se musela koukat na jeho smrt a loučit se s jejich malým. Taky jí nutil chodit po pokoji. Zatáhl závěsy a snažil se ji rozchodit. Musela zvládnout chodit, aby mohla předstírat, že nebyla ve městě. A nosil jí víc jídla. Utrácel za něj spoustu peněz. Všechno proto, aby zesílila. Její druhé těhotenství v pátém měsíci působilo poklidněji než to první v začátcích. „Když je dítě klidné, prý to bude dívka. Ty jsou klidnější," říkávala Lia.

„Nebo to bude chlapec. U nás se zase říkává, že jsou jako malí línější," smál se nad další pověrou, s níž za ním přišla.

Zdálo se to neuvěřitelné. Jeho první dítě bude brzy na světě a on si ho ani nebude moci pochovat. Nebude moci být u ní, až dostane porodní bolesti. Bude v azmarinském nebi nebo spíš v azmarinském pekle. Azmariňané uznávali svůj národ jako nadřazený všem jiným národům. Včetně gumenského. A on se těmhle pravidlům zpronevěřil.

„Co když bude světlovlasé?" dotázala se jej jednou.

„Pak to nejlepší, co pro něj můžeš udělat, je nechat jej uprostřed cesty k Azmarinským vrchům. Pořád tu bude naděje, že se ho ujme někdo od našich lidí, protože se bude domnívat, že je azmarinské. V tom chaosu budou lidé utíkat na všechny možné strany."

„Ale co když to nedovedu? Co když se ho nezvládnu vzdát? A co když tam zemře hlady bez toho, aby se jej někdo ujal."

„Takhle nemůžeš přemýšlet, Lio," zašeptal k ní a pohladil ji po tváři. Ač byla těhotná, dál spolu uléhali. Uléhali spolu často, jako by se snažili pošetřit si teplo toho druhého do zásoby na chladnější dny. A ona u toho často plakala. Plakala poté, když se k sobě tiskli ještě stále citliví po milování. Věděl, na co myslí. Na to, že zatímco pro ni začínal nový život, pro něj život končil.

Dva dny před odchodem z města měl všechno připravené. Zásobu jídla, vak, teplé oblečení, ve kterém snad zvládne za pár dnů dojít do Belegrutu. Dostala k sobě lístek se symbolem vzpoury. To kdyby ji zadrželi Gumeni. Azmariňané ji při útoku nejspíš nenapadnou. Sami se stanou štvanou zvěří. Belegrut byl podle Antonových zpráv znovu osvobozen. „Do Ramestalu ať odtamtud nechodí. Chakarov bude pro navrátivší se ještě hodně znamenat a jeho ženu poznají. Ale v Belegrutu se jí ujmou. Ať řekne, že je vdova po padlém vojákovi a vymyslí si nové jméno. Ať hlavně ale nepoužívá své jméno za svobodna."

„Co je na něm špatného?" dotázal se. Připadalo mu, že všichni Gumeni se jmenují stejně a proto nebylo nutné si vymýšlet.

„Dahlia je Mitkovová. Mitkovovi jsou v Guménii velmi významná rodina. Potomci původních obyvatel Zmrzlých břehů," vyprávěl Anton.

„První vládci v Severopolu," odtušil.

„V její rodině koluje královská krev."

„Takže naše dítě..." odtušil.

„Vaše dítě je kříženec. O tom žádná."

Elias měl chuť jej praštit, ale ovládl se. Věděl, že to starý muž nemyslí posměšně.

Když jej ten den propouštěl ze své kanceláře, byl si jistý, že jej vidí naposledy. Zítra plánoval vzít domů Auriho, už dnes dá Merrickovi volno. Dostanou se z města podzemní chodbou společně s několika dalšími lidmi, které odboj chtěl dostat ven. U dolů vykopali úzkou jámu, která se napojovala na důlní systém na první pohled zasypaných chodeb. Několik Gumenů za to zaplatilo životem, ale Azmariňany s trochou pomoci od krvezrádců z druhé strany podfoukli. Dosbalil v kanceláři své věci a byl připravený vyrazit na poslední klidnou noc domů, když zvenku zaslechl křik. Kdosi proběhl kolem jeho chatky, následně zahlédl někoho dalšího hnajícího se za ním se sekerou. Byl to Gumen běžící za Azmariňanem. Pak zaslechl zvony ohlašující příchod nepřítele. Vzhlédl k městu a uviděl ze sídla Městské rady stoupat plameny. Jeho plán selhal. Přišli si pro ně o dva dny dříve. Zkáza Světelného města začala a z východu namísto slunce přišla tma. Lightmond byl napaden.