Nechtěný dar (18+)

95. Řekni, že už mě nemiluješ (E)

 Čas plynul rychleji, než by Elias chtěl. Minimálně jednou týdně se zapřísahal studovat mapu a prověřovat zakreslené úniky z města, ale město bylo přísně hlídané. Minul měsíc, poté měsíc a půl ve starých zajetých kolejích. Do domu znovu vešel ten malý mužík, nyní už za Eliasovy přítomnosti osahával Liu. A ač už jí rostlo břicho, nevšiml si ničeho, co by nasvědčovala, že už byla Lia pár týdnů těhotná, když došlo k převratu. Pak ve spěchu odešel a Elias si úlevně oddychl. Nemusela mu nic říkat, sám si všiml i na její tváři úlevy.

Sňal jí okovy. Přes den jí obvykle nechával bez nich. Jen přes noc ji pro jistotu vždy spoutal. „Už je dobře, lásko," zašeptal ze zvyku. Lia mlčela, jen prudce dýchala, jak se z ní uvolnilo napětí. Zabalil ji do deky, uložil na postel a ještě přikryl peřinou. Pak z kapsy vytáhl tabulku čokolády: „Ta je pro tebe."

„Pán je příliš..." chtěla říct, když jí položil ukazováček před ústa. „Pán ti rozkazuje, ať ji sníš. Jinak pán půjde a nabídne tě na trhu prvnímu, kdo se namane."

Lia se na něj na chvíli zahleděla. Věděla, že to neudělá. Oba si tím byli až příliš jistí. Ale přesto se v jejím pohledu míchalo cosi, co by nazval důvěrou a pocitem zrady zároveň.

„Promiň... To ode mě bylo kruté," sklopil zrak. „Jenom jsem ti chtěl udělat radost."

Lia jen zavřela oči a ulehla na polštář. Dovnitř vstoupila Verity nesoucí balíčky pro Kierana na další den. Bylo to pečivo se sýrem a dvě malá jablka a začala je dávat kapes kalhot, které si, jako už poněkolikáté, měl u něj v kanceláři převléct Kieran.

„Přidej tam ještě tohle," podal jí čokoládu. „Zítra přijdu pozdě. Jdu se podívat na další východ z města."

„Dobře," přitakala Verity. „Budeme tu na tebe čekat."

„Aspoň jedna z vás dostala rozum."

„Na rozdíl od tebe, já ho měla vždycky," šťouchla si do něj Verity.

Následující ráno šel do práce v alespoň trochu spokojené náladě. Měl dojem, že se na Verity může spolehnout. A snad... Kdyby se mu něco stalo, dá pozor na Liu a bude se jí pokoušet její úděl ulehčovat. V práci předal Kieranovi kalhoty a otočil se k němu zády, než se převlékne.

„Pane, můžu se Vás dotázat, jestli jste už našel..." zkusil na něj opatrně gumensky Kieran.

„Ne, nenašel. Dnes se zase půjdu podívat po dalším východu, ale raději bych být tebou moc nedoufal. Musíme počkat, než se uklidní situace." Ponoukl Kierana, ať si sedne. „Chvíli tu ještě zůstaň, ať nevzbudíme podezření." Usedli naproti sobě a pár vteřin panovalo ticho. „Co v dole?" všiml si chlapcových sedřených rukou.

„Dobrý, pane."

„Hlavně se snaž ty ruce otírat, a když se dostaneš k vodě, tak vymýt, ať se ti do nich nedostane špína."

„Ano, pane," přitakal Kieran.

„Neříkej mi, pane. Stačí Elias. Za chvíli kvůli tomu, kolik lidí mě oslovuje pane, už nebudu znát svoje vlastní jméno."

Viděl, jak se chlapec zasmál.

„Je ti víc, jak čtrnáct, viď?" dotázal se ho.

Chlapec přitakal: „Šestnáct. Ale neříkejte to na mě prosím."

„Neřeknu. Toho se nemusíš bát. Teď se potřebujeme navzájem, Kierane."

„Umíte moc dobře gumensky, pane," pochválil jeho mluvu. „Chci říct, Eliasi. Omlouvám se, pane... Já..." vykoktal ze sebe.