Nechtěný dar (18+)

121. Trpěli jsme oba (D)

 Vyprávěl jí to Anton. O tom, co řekl u soudu Elias, Kieran i Nikolay. Seděli u večeře, Lia zabalená do deky, aby neprostydla. Stále slabá a rozbolavělá.

„Znělo to strašně, děvečko. Všechno, co tam ten kluk říkal. O tom, jak..."

„Já tam byla, Antone," zarazila ho prudce. „Mě to nemusíš vyprávět."

„Taky jsem slyšel, co se dělo, když jsme odjeli z města. Kolik mužů... Promiň, neměl bych s tebou tenhle rozhovor vést," zrudl a začal míchat už téměř studenou polévku.

„Palperoth přežil," vzhlédla k Antonovi. „Ten muž, co nás připravil o děťátko. Přišel si pro mě," do očí jí vpadly slzy. Všichni u stolu zmlkli. „A já nebyla schopná ani Eliase nechat, aby mě utišil. Téměř celou tu dobu jsem se k němu chovala jako otrokyně."

„Jak to myslíš, děvečko?" nechápal ji starý muž.

„Nevěřila jsem, že mě dovede dostat z města. Chtěla jsem, aby si našel jinou a přestal se kvůli mně trápit. A tak se k němu začala chovat jako k pánovi. Oslovovala jsem ho tak, odmítala jsem jíst jeho jídlo, nosit jeho oblečení. Neměla jsem pro něj jediného pěkného slovíčka. Dokonce jsem mu naznačila, že už ho nemiluji. Předstírala jsem, že se ho bojím, když jsem si ve skutečnosti přála ho mít u sebe."

Anton si ji lítostivě prohlížel.

„A on přitom nikdy nepřestal věřit. Když mi Palperoth znovu ublížil, byl ke mně tak neuvěřitelně ohleduplný a milý. Dělal přesně to a jen to, co jsem potřebovala. I když také moc trpěl. Vždycky byl na mě tak neuvěřitelně ohleduplný. I když jsem spoustu nocí prozvracela, byl vzhůru se mnou a konejšil mě. A při tom všem spal na zemi, aby mi dal prostor, protože si myslel, že ho vedle sebe nedovedu snést. Neměl jak mě chránit, ale dělal všechno proto, abych mi ulevil. Především v posledních několika měsících byl tak neuvěřitelně laskavý a pečující...."

„Dovede to pro tebe vyvážit tu bolest? Vždyť on tě znásilňoval v době, kdy jsi potratila!"

„Ano, ale nenáviděl se za to. Byl na dně z představy, že by mě musel zabít. Pamatuji si, jak plakal, jak si schválně ustlal v kuchyni, abych ho nemusela mít na očích. Jak jsem ho musela nutit, aby přede mnou mluvil o svých citech ke mě, protože měl dojem, že si zaslouží, abych ho nemilovala. Řekl mi, že si zaslouží zbít tak, že už se nikdy nezvedne. Ne později jako nějaký mučednický proslov. Řekl mi to tenkrát. Trpěli jsme oba. Tak proč to teď sakra nemůžeme nechat za sebou?" utrhla se na Antona. Pak jí ušlo tiché: „Omlouvám se."

„Neomlouvej se, děvečko. Já už jsem vypověděl v klukův prospěch. Soudce se mě sice snažil nachytat, ale já se nedal. Už jsem pochopil, že si mám dělat na kluka názor jen na základě toho, co jsem s ním zažil. Dovedu si představit, jak je těžké jen přihlížet a nezasáhnout, když... Ale představa, že se na tom sám musím podílet a ubližovat někomu, na kom mi záleží."

"Prosím neměj mu to za zlé, až se sem vrátí..." zarazila se. "Nebude ti vadit, když tu bude s námi?"

"Ne, děvečko," usmál se na ni Anton. "Dostal nás všechny z města. Zaslouží si tu být s námi. Postaráme se o vás o oba, to jsme si slíbili. Elias je stále náš dobrý přítel. A součást naší rodiny, dokud o to bude on sám stát. Jenom si budu muset zvyknout žít s tím, co jsem u toho soudu slyšel. A to mi dá kapku zabrat."

„Taky jsem řekl pár slov," usmál se na ni Kieran. "O dole a o tom, jak jsme se dali na cestu a jak mě zachránil před vlkem."

„Snad to bude stačit," přitakala. Netušila, kdo se přihlásil na zítra, ale doufala, že to nebude Eliasův nepřítel. Věděla, že každá špatnost, ke které se musí v hlavě vracet, v něm působí zmatek. Elias se vždycky rád upínal k sebenenávisti, a teď pro to měl spoustu času i příležitostí.