Nechtěný dar (18+)

50. Rozvaž mě, Lio (D)

 Přespala v kuchyni na zemi. Bylo to pro ni přirozené. Spát na zemi a mít jej nablízku. Až s ránem jí vzbudil Irynin příchod do kuchyně.

Vstala a změřila mu dlaní teplotu. „Ustoupila," řekla pro sebe úlevně. Pak mu sňala ze zad rozmočenou látku a zašla ji oprat a nanést na ni další sníh. Když mu na látku kladla jemnou vrstvu vloček, otevřel oči. „Lio," zašeptal. „Co to provádíš?"

„Pomáhám ti se uzdravit," oznámila mu zpříma.

„Ale co tvůj manžel. Co Auri? Prosím, nedělej to..."

„Nenechám tě umřít, lásko," pohladila jej po vlasech.

Iryna se zřejmě Eliase, ač byl svázaný, na smrt bála, a to ji donutilo ustoupit až ke dveřím.

„Kostadin se vrátí v pátek. Do té doby tě tam budu muset vrátit, ale teď mě prosím nech o tebe pečovat. Omlouvám se, ani já tě nemůžu nechat jít."

Elias se jí dlouze zahleděl do očí, pak zamhouřil víčka a zašeptal: „Miluji tě."

„Taky tě miluji," zašeptala na oplátku ona. „Moc tě miluji."

Když se probudil znovu, bylo už po obědě. Schovala mu pár soust. Iryna tvrdila, že je to málo, že Azmariňané toho spořádají o dost víc, ale Lia věděla, že to tak není. „Azmariňané jsou lidé, stejně jako my. A Elias už měsíce nic pořádného nejedl. Nedovede toho sníst víc. Věř mi. Zažila jsem to."

„Lásko," oslovila jej jemně se dotkla jeho ramene, aby se probudil. Pak mu začala do úst vkládat jídlo. Když skončila, očekávala, že znovu usne, ale on namísto toho zašeptal: „Co se mnou udělají."

„To nevím," zakroutila hlavou. „Ještě se o tom nerozhodlo."

„A naše maličké? Jak se mu daří? Už kope?"

Lia sklopila zrak. Mlčela. Netušila, jak mu to říct. A nechtěla mu to říkat. Ne teď, když na tom byl takhle.

„Lio!" zvýšil na ni hlas, až se Iryna, která nerozuměla ani slovu, zalekla.

„Neměli bychom ho odtáhnout zase do stodoly, paní?" dotázala se jí, ale Lia jí neodpověděla. Stále přemýšlela, jak Eliasovi tu špatnou zprávu sdělit.

„Naše maličké už není," odpověděla mu azmarinsky a do očí se jí navalily slzy. I on přemáhal pláč.„Promiň, já ti nechtěla lhát... Ale ještě stále mě z toho moc bolí duše," přiznala.

Elias zachrastil rukama. „Rozvaž mě, Lio."

Lia na něj jenom bez odpovědi zírala.

„Lio, rozvaž mě," vyhrkl důrazněji roztřeseným hlasem a rozkašlal se. „Prosím, Lio. Potřebuji tě obejmout."

„Já nemůžu," odpověděla mu. „Slíbila jsem to Iryně."

„Co jste mu to řekla?" vyptávala se jí okamžitě služka, ale Lia stále neodpověděla. Namísto toho si lehla k němu a hlavu položila těsně vedle jeho obličeje. Pak se rozplakala.

„Promiň mi to, miláčku," řekl k Iryninu překvapení gumensky. „Zase jsem tě zklamal."

„Ne, nezklamal jsi mě. Nemohl jsi za to," odvětila Lia a přitiskla se k němu blíž.

„Ještě něco jsi mi neřekla?" dotázal se jí tiše opět azmarinsky. „Víš... Ať mi řekneš cokoli, já to ustojím. Raději si o tebe budu dělat starosti, než nevědět, co tě trápí."

Napadlo jí, že mu řekne o Kostadinovi. O tom, co jí provádí, ale zarazila se. Co měla říct? Že mu byla nevěrná? Že si to užívala s jiným mužem a ještě tímhle příšerným způsobem? Ne, to nemohla. A tak raději mlčela. „Ne. To je všechno, Eliasi," špitla. „Víš já... Jsem strašně vděčná, že tě mám znovu u sebe."

„I když je ze mě mrzák?"

„Nevím, co to slovo znamená, ale ano."

Když se navečer zastavil Anton, Elias už zase spal.

„To je tím večerem, děvečko," uklidňoval ji starý muž. „S večerem horečka vždycky stoupá."

„Ale co když neklesne," otírala mu čelo ve sněhu vymáchaným kapesníkem.

„Klesne. Neboj se, určitě klesne," řekl a nalil dva panáky kořalky. Lia vstala a v domnění, že je jeden pro ni, jej popadla.

„To ty nemůžeš, děvečko. Mysli na to dítko," vytrhl jí sklenku a chystal se jí podat Iryně.

„Jen mi nalij," pronesla. Teď už to nemusela tajit nikomu. „Už nejsem v očekávání."

Čekala, že ho to překvapí, a překvapilo, ovšem nikoli tak moc, jak si představovala. „Ovšem... Promiň, děvečko. Nedošlo mi to."

„Neřekla jsem ti to," vyhrkla rozčíleně.

„Však víš, jaká byla situace. Ten problém se řešil tak nějak všude..."

„Tak problém," dořekla, vzala flašku a začala hltat.

„Mrzí mě to, děvečko. Ale oba jste věděli, jak to dopadne."

Lia se k Antonovi přiblížila tak blízko, aby k Eliasovi nic nedolehlo: „Věděla jsem, že mi ho seberou, až se narodí. Nevěděla jsem, že ho vytrhnou přímo ze mě." Odložila lahev. „Půjdu se podívat na Auriho."

„Neměla byste," zarazila ji Iryna. „Jste opilá."

„Už mám pokrk toho, jak mi všichni pořád něco přikazují!" vyhrkla. „Já se o to nikoho neprosila! Nikdy jsem se neprosila o tenhle příšerný zasraný život!" hlas se jí zlomil a po tváři jí začaly stékat slzy. Do vzteku uvnitř její hlavy se podařilo probojovat slabému šepotu Eliase. „Lio..."

A ona k němu okamžitě klesla a azmarinsky spustila, „promiň lásko, nechtěla jsem tě probudit. Jak ti je?"

„Mám pocit, že se mi rozskočí hlava."

„To je tou teplotou. Dám ti trochu čaje, dobře," sklopila proviněně zrak a kývla k Antonovi, „mohl bys mi prosím podat hrnek čaje."

„Ale ovšem, děvečko," Anton se na ní naštěstí nezlobil a šálek jí podal. Dahlia jej přitiskla Eliasovi ke rtům a on hltavě pil. Pak vzhlédl k Antonovi. „Děkuji, starouši," řekl gumensky a zašklebil se.

„Pěkně jsme tě zřídili," poznamenal Anton.

„Byl ses podívat? Určitě sis musel odplatu užít," hořce se zasmál Elias.

„Na těch prvních osm bych se toho zhostil sám. Ale ne, nešel jsem tam," šťouchl si do něj Anton.

„Deset. Dal jsem ti deset," opravil ho Elias a Lia nechápala, o čem to mluví.

„V tom případě neumíš počítat, kluku," ušklíbl se Anton, a když zpozoroval, jak jej Lia a Iryna nechápavě pozorují, vyhrnul si košili, kde vystupovalo několik jizev od biče. „Za držení tužky a papíru. Za členství v odboji byla poprava."

„Našel u mě osm papírů, všechny označené znakem vzpoury a popsané gumensky. Zavřel mě na samotku a následujícího dne mi ty papíry rozložil před nos. Myslel jsem si, že je to nějaká zvrácená hra. No a pak mi říká, že by tady za děvečku dal život," ohlédl se na Irynu, které své vyprávění směřoval. „To už mi bylo jasný, že je něco jinak. Azmariňan by to nikdy takhle neřekl. Ne o Gumence."

Lia se zadívala Eliasovi do očí a gumensky zašeptala: „Miluji tě."

„Miluji tě," opakoval po ní Elias.

Iryna vstala a z komody vytáhla peřinu. „Vezměte si ji, paní. Ať vám tu v noci není zima. Ale toho synka na noc nepřikrývejte, ať se mu ta horečka nezhorší," oznámila jí a Liu to její oslovení pro Eliase dojalo.

„Já..." špitla. „Omlouvám se, jestli jsem se k vám chovala hrubě."

„Ale kdepak, paní. Hodně jste si vytrpěla. Za pár slůvek se na vás přeci nemůžeme zlobit," uklidnila ji Iryna, vyprovodila Antona ke dveřím a poté šla uspat malého.