Nechtěný dar (18+)

59. Eliasův dům (A)

 Do klukova domu zašel o pár dnů později. Svou návštěvu neodkládal úmyslně, ale pro nedostatek volného času. Když pan Draganov odjel z města, ubíral se většinou hned ze svého místa u stánků s přídělem potravin do Delgadova hnízda, jak lidé přezdívali nejvyšší dům na náměstí, jenž si pro sebe vůdce žoldáků zabral. Po práci si jeho v dole zničená záda žádala odpočinek a po několika měsících vyprahlé hrdlo panák něčeho ostřejšího, a to na něj vždycky čekalo právě u děvečky doma, stejně tak jako partie šachů s klukem. Až poté, co mu Dahlia oznámila, že obdržela od svého muže psaní, v němž jí oznamoval svůj brzký návrat, se odhodlal učinit, oč jej poprosila. Poté, co kluka odnesli v předvečer Draganova příjezdu do kůlny, se vydal do Eliasova domu.

Eliase Delgada si už během svého nedobrovolného přebývání v dole oblíbil. Byl málomluvný, stejně jako všichni Azmariňané, ale to Antonovi vyhovovalo, alespoň vždy přešel rovnou k věci. Za doby před Zkázou Světelného města mu hodně pomohl, ale zůstalo to mezi nimi. Gumenové sice spolupracovali s pár Azmariňany, ale jejich jména mezi sebou nikdy nevyzrazovali. Bylo to tak bezpečnější. A taky se tak od nich mohli po konci bojů rychle distancovat. Když se odsouzení odvolávali na pomoc odboji, bylo to jejich slovo proti slovu jediného Gumena. A ten nikdy součinnost s Azmarincem nepřiznal. Ani Anton by to neudělal. Ač si kluka oblíbil, raději se nepídil po tom, kde skončil. Byl rád, že zachránil krk sobě, svým přátelům i těm chuďátkům děckám v dole. A současně jej napadlo, že možná opravdu utekl z města. Když ho pak viděl úplně dotrhaného z pranýře, napadlo ho, že by možná bylo lepší, kdyby kluka zabili. I když oba stáli na opačných stranách barikády, nepřál mu nic špatného. Jistě, kdyby ho nepotřeboval, držel by se od něj co nejdál, stejně jako se co nejdál držel od toho Azmariňana, co se do něj děvečka zamilovala v Ramestalu. Ale takhle si na sebe museli zvyknout a chtíc nechtíc se museli i poznat. Nepovídali si často. Ne o rodině. Jen občas, když mu přinesl lístek od Dahlii, se na něj díval s podivným soustředěním.

„Víš, co se tam píše, kluku?" dotázal se jej jednou Anton.

Elias zakroutil hlavou, „ani v nejmenším."

„Skutečně?" tázal se Anton.

„Skutečně," přikyvoval zase Elias.

„Píše, že jsi jí přinesl barevné javorové listy. A taky, že jí chybí pohled na modré nebe."

Kluk se zdál být vyvedený z míry, přecházel po místnosti, a poté vyhrkl: „Mám dům u náměstí, kde se konají popravy. Kdybych jí vzal k oknu, podepsal bych jí tím rozsudek smrti."

Dosud si pamatoval ten podrážděný tón a na to, jak jej vybudil k tomu, aby se děvečky zastal. „Prosím netrestejte ji za to, ta holka je zvyklá na čerstvý vzduch."

„Kdybych Liu trestal za každé dětské přání, nedělal bych nic jiného," trpce se na to zasmál Elias a tím Antona značně vylekal. „Biješ ji často?"

V tom kluk praštil pěstí do stolu, „Už dost," pak trochu schladl a usadil se naproti Antonovi: „Já mám Liu vážně rád. Mám ji rád proto, jaká je. I pro tu její ztřeštěnost. A nikdy bych ji za ni netrestal."

Tím starouše přesvědčil. Alespoň do doby o několik měsíců později, kdy se Anton vydal do vyrabovaného domu pro Jackův přívěsek a knihu Azmarinských pohádek.

Už u dveří narazil na převrženou skříň, kterou mu dalo řádně zabrat odsunout. Pak překračoval rozbité střepy a zněť roztrhaných hadrů až nahoru. Na schodišti si přitom všiml rudou barvou načmáraného nápisu. Nebylo to nic duchaplného. Gumenové byli prostí lidé a psali, co je napadlo. Zmanenalo to „sráč". Došel do rozrazených dveří a chtěl jen popadnout přívěsek a knihu, ale hned na prahu zůstal zhrozeně stát. Zrak mu okamžitě putoval k železné židli s koženými páskami na ruce a nohy. Pak k posteli, jejíž madla byla odřená od přivázaných řetězů a k dřevěnému ohoblovanému trámu u stropu. Vzal řetízek a v rozházené knihovně prohledal, co zbylo. Popadl i knihu a utíkal odtamtud, ale to, co viděl, mu vrtalo v hlavě tak silně, že nemohl čekat do dalšího Draganova odjezdu. Navzdory pozdní noční hodině zamířil do Delgadova hnízda, a sotva mu Iryna otevřela, vpadl do domu, proběhl slabým popraškem zasněženou zahradu a vběhl do stodoly. Tam našel Dahliu sedící v seně vedle toho Azmariňana.

„Ty azmarinskej sráči!" vyhrkl a začal jej kopat mezi nohy. Druhý muž se zmohl jen na úpění, zato děvečka jej začala bránit. „Nech ho, Antone. Prosím nech ho. Co to do tebe sakra vjelo?"

Bez odpovědi, odhodil vak s knihou a přívěskem a vracel se přes zahradu zpět, když jej Lia doběhla. „Antone. Co to mělo znamenat?" Chytila jej za paži a on se tak prudce otočil, až se vylekala, spadla na rozblácenou zem a schoulila se do klubíčka.

„Byl jsem tam, děvečko. Viděl jsem, co s tebou ten parchant dělal. Viděl jsem tu židli a odřená madla postele... Neudám tě, ale dál už tohle šílenství podporovat nehodlám. V příštím životě by mě za to jistojistě čekal spravedlivý trest."

„A za to, že jsi je nechal, aby mi vzali mé dítě, tě trest nečeká?" vyhrkla. „Ani za to, že jsi roky přihlížel tomu, jak mi Todor ubližuje a nezakročil?"

„Todor byl tvůj právoplatný muž. Nemohl jsem nic dělat a ty to víš."

„Ani Elias nemohl nic dělat. Oba jsme měli svázané ruce. Já doslova, on povinností..."

„Z povinnosti tě přivazoval k posteli, když s tebou šukal?" čekal, že jí ta slova zarazí. Že pochopí tu absurditu, ale ona se umlčet nedala.

„A viděl jsi ostatní? Viděl jsi ty vytrhané vlasy a zuby. Viděl jsi ta zubožená těla?"

Neviděl. První dva dny od převratu byl stále v dole. Pomáhal lidem zevnitř dostat se podzemní chodbou ven a naopak vetřelcům dovnitř. Pak se oznámilo, že otrokyně jsou nečisté a musí se nejprve zbavit outěžku a možných azmarinských nemocí, než budou moci mezi lidi. Ano, potkal už pár dívek, ale ty vypadaly únosně. Zahalené do látek až ke krku a doprovázené svými novými či předchozími muži.

„Jen se jdi vyptat vojáků, v jakém stavu ty holky našly. Nejspíš si o mě teď myslíš, že jsem bláznivá nebo přeběhlice na azmarinskou stranu. Ale to jsme v tom případě my všechny, které jsme tohle přežily a chodíme dnes pod modrým azmarinským nebem. Jestli ti některá bude tvrdit něco jiného, tak lže," pomalu se vyškrábala na nohy. „Vy všichni tu chodíte a naparujete se nad tím, jak jste se osvobodili, ale víš co? Kdybych neměla syna, nikdy bych nesouhlasila s tím, aby se Elias zapojil do toho vašeho osvobozování. Já teď svobodná nejsem. Možná mám nad hlavou nebe, ale nenech se mýlit. Na rukou i na nohou mám pořád pouta. I když neviditelná. A každý den mě užírá bezmoc z toho, že už mi je Elias nemůže, i kdyby na pár minut, sundat."

Anton chvíli mlčel. Jen zíral na její zablácenou suknici. „Tvůj muž se k tobě nechová vlídně?"

„Můj muž..." zopakovala po něm s opovržením. „Můj muž si mě před týdnem zavolal do stodoly. Pak mi řekl, ať si kleknu na zem na všechny čtyři. Doufám, že nemusím říkat, k čemu mě před Eliasem nutil."

„Ne to nemusíš," zakroutil zkroušeně hlavou. Pak se beze slova sebral a odešel.