Nechtěný dar (18+)

29. Přišel jsem moc pozdě (D)

 Smířila se s tím. Budoucnost se opravdu zdála být nejistá a za devět měsíců mohlo být všechno jinak. Před třemi měsíci žila ve stanu uprostřed ničeho. Všude jí obklopovala bitevní vřava. Neznala Eliase a teď si najednou nedovedla představit, že doba, kdy jej neznala, existovala. Postupně jí začínalo být lépe a více než na svou bolest se dovedla soustředit na radost. Radovala se z květin, které jí každý týden nosil. Nejdříve růže, poté slunečnice, následně luční květy, s nimiž nastejno přinesl dovnitř i včelu. Chtěl ji zaplácnout, ale to se Dahlii nelíbilo.

„Nech ji žít, prosím," domlouvala mu.

„Proč? Aby mě mohla štípnout?"

„Včely v Guménii symbolizují život. Zabít ji věstí smrt."

„Ano, věstí to smrt. Smrt té včely," zabručel, ale nakonec ji nezaplácl. Namísto toho ji opatrně lapil do sklenice, přiklopil ji papírem a vyhodil ven. „Spokojená?" zakroutil hlavou nad jejími nápady. Vždycky to dělával, ale v očích mu hrály pobavené jiskřičky.

Druhý měsíc Dahliina těhotenství se pomalu blížil do poloviny a i její žaludek si na to pomalu zvykal a ona si postupně zvykala na to, že se Eliase přestala bát. Už ji nerozhodil každým svým nečekaným pohybem. Byl vážný a rozkazovačný, jako každý voják s vyšší hodností, ale zároveň citlivý. To, čeho si nevšimla v jeho gestech, to mu viděla na očích. A ona viděla, že udělá všechno pro to, aby se jí dařilo lépe. Alespoň do toho dne, kdy se dveře do Eliasova pokoje rozrazily mnohem dřív než obvykle chodíval.

Poznala to okamžitě. Ze svého místa u jeho postele zahlédla cizí boty. Ty boty však už rovněž znala.

„Tak kdepak jsi, maličká?" šeptal starcův hlas. Byl to ten příšerný muž. Naposledy ji bil, až nemohla popadnout dech. A pak jí nehledě na to, jak skučela, ublížil tím nejvíc ponižujícím způsobem. Představa, že musí znovu snášet tu stejnou bolest, ji vyhnala pod postel. Zaběhla pod ní po čtyřech jako pes, schoulila se tam a zavřela oči.

Slyšela funění a vzápětí klečel naproti ní a zíral na ni. „Tady někdo zlobí..." zvedl ukazováček a zamával s ním. A ona se roztřásla a z očí se jí začaly řinout slzy. Přála si, aby už se vrátil Elias. Ale bylo ještě moc brzy. Až příliš brzy.

„Tak pojď ven, malá. Pojď," sáhl na řetěz, ke kterému byla připoutaná za ruce a táhl ji ven. Zoufale se pokoušela chytit čehokoli, co měla pod sebou, ale výsledkem byly jen poškrábané parkety a zlomené nehty. Sotva, ji vytáhl, kopl ji silně do břicha, aby před ním nemohla znovu utéct. Uštědřil jí těch kopanců hned několik. Pak vzal ze stolku vedle lavoru s vodou kožený vak a rozroloval jej na stůl. Vzápětí cítila, jak jí přicvakává železný kruh ke krku, k němu přidělává řetěz s kuličkou na háčku na konci. Otočil ji na břicho a háček jí zarazil do zadku. Nestaral se o to, že pláče, nezajímalo ho to a ona věděla, že prosbami jej jen ještě více rozčílí. Znovu sáhl do vaku, vytáhl skřipce a chvíli jí kousal do ňader než je na ni pověsil. Sotva cvakly, vzepjala se bolestí a cítila, jak se koule uvnitř ní pohybuje. Navázal na ně provázky a ty přivázal k řetězu. Pak jí obvázal prsa provazy. Rozvázal jí nohy, ale jen na chvíli, aby jí je mohl rozšířit a umístit mezi ně tyč, takže je nemohla dát k sobě. Pak si klekl před její ústa a poručil jí, aby mu vykouřila. Lia nepředstírala, že nerozumí, z toho, jak si rozepl kalhoty a klekl si před ní, by to pochopila i úplná hlupačka. Vzala jej do úst. Chutnal po moči a jí se začal vzpínat žaludek. Pak ucítila jeho ruku na svých vlasech. Přitahoval si ji k sobě a snažil se jí dostat až do krku. Dávila se, ale on neustával. Dokonce ho to bavilo. Přitáhnout si ji co nejblíž a pak poslouchat, jak lapá po dechu. Brzy se vzepjal a ona byla ráda, že to přežila. Avšak ten zlý člověk s ní nehodlal skončit. Sáhl po bičíku a zaměřil se na její zadek. A ona s každou ránou neúmyslně zatahala za ten zpropadený provázek. „Jsi velmi neposlušná holka," říkal přitom. „Zasloužíš si potrestat." Vstal, popadl ze stolu několik svorek a přicvakl jí je mezi nohy. Pak si s ní hrál. Jinak by to nenazvala. A ona sténala. Nebylo v tom však ani špetka potěšení.

Vzal jeden z kolíků a bez čekání jej do ní narval. „Hezky to v sobě drž," zasmál se a křesadlem zapálil svícen na Eliasově nočním stolku. Pak svícen držel nad ní a horký vosk jí dopadal na záda. To jej znovu vzrušilo, nevytáhl z ní však ani jednu z těch příšerných věcí. Naopak. Narval se k té kouli. Vzdychal a ona jako ozvěna sténala pod ním. Ani nevnímala, když se z ní konečně vytáhl a začal do ní znovu kopat. Její břicho to však vnímalo. To malé to vnímalo a usoudilo, že se do tak krutého světa narodit nechce. Po stehnech jí začala stékat krev a jeho to rozezlilo.

„Ty nevděčná štětko," vyhrkl a popadl bič. Když jí opouštěl, připadala si, jako by celé její tělo hořelo. Nechal ji tam ležet svázanou. Ani se neopovažoval z ní cokoli vyndat. Vzápětí se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel Elias. Museli se střetnout na chodbě a on se musel dozvědět, co se stalo. Chvíli na ni zíral, v očích měl podivně prázdný výraz. Pak popadl jednu z židlí a rozflákal ji na třísky. A ona se roztřásla. Nedovedla zadržet pláč. Kousek od ní na zemi leželo cosi, co by jednou mohlo být dítětem. Dovnitř vešel jeho sluha a Elias mu skrze zaťaté zuby sdělil, že je to nevděčná děvka a že ji bude muset potrestat. Říkal to s takovým vztekem, že se ho znovu začala bát. Kdyby tam nebyl Merrick, znovu by jej prosila. I když by z ní nejspíš vyšlo jen nesrozumitelné mumlání. Nerozuměla tomu, proč neomdlela. Přála si omdlít. Viděla, jak se k ní přibližují Eliasovy podrážky a v panice se od něj chtěla odtáhnout, ale to jí přineslo jen více bolesti. Přitáhl si ji k sobě, vytáhl z ní tu kouli a kolík a pak ji vytáhl na nohy a za krk ji pověsil k čelu postele. Popadl bič a přistoupil k jejímu už tak zbídačenému tělu. Slyšela, jak se napřahuje a vzápětí dopadla první rána. Ale ona už neměla sílu křičet. Pak se otočil na Merricka a vytáhl z kapsy pár zlatých. „Aspoň někomu z nás by ta děvka nemusela zkazit večer," hodil po něm peníze. „Jenom to tu ukliď a pak běž." Pak se znovu rozpřáhl a tou silnou ranou z ní vynutil poslední zbytky hlasu. Sluha se se smíchem a mnohočetným děkováním vytratil. Pak zaslechla, jak k ní šeptá: „Křič, Lio. Hodně nahlas." A ona vykřikla. Přesně tak, jak to po ní vyžadoval. „To je ono," řekl. „A ještě jednou." Pak od ní odstoupil, došel k oknu a vyhlédl ven, aby se přesvědčil, že sluha opravdu odešel. Následně doběhl ke dveřím a zamkl.

Došel k ní a chvíli na ni jenom zíral. Bála se toho, co udělá. Najednou se strašně moc bála. Znovu se dala do pláče. Cítila, jak jí sahá na ňadra a bere za klipsy. Pak je opatrně sundal a začal rozvazovat provazy. Ňadra měla nateklá. Pak jí sáhl mezi nohy a sundaval i ty další klipsy, jeden za druhým. A ona kňučela. Pak ji odvázal a ona mu spadla do náručí. Tekla jí krev. Stále se jí spouštěla po stehnech a ona začala upadat do mrákot.

„Jsem tady, miláčku," šeptal a hladil ji po vlasech. „Jsem tady. Promiň. Přišel jsem moc pozdě."

Zanesl ji do umývárny a položil ji do prázdné lázně. „Ráno tě tam budu muset znovu pověsit," oznámil jí.

„Budeš... Budeš..." chtěla mu položit dotaz, ale ovládly jí slzy.

„Nebudu tě bičovat," dořekl za ni a zhrozeně všiml, že z ní stále teče krev. „Hlavně se snaž zůstat vzhůru, miláčku."

„Já umírám?" dotázala se jej. Připadalo jí to tak. Jako by se vznášela.

„Neumíráš, lásko. To bys mi přeci nemohla udělat," šeptal a ona si všimla, že pláče. Toho necitlivého Azmariňana už podruhé donutila k pláči. Zašel ohřát kotel horké vody a ona si všimla, že nastejno s ní nese lahev whisky.

„To já nemůžu," zamumlala.

„To není na pití," oznámil jí. Pak do ní namočil hadřík. „Ale trochu ti přeci jen dám. Utlumí to bolest," vložil jí jej do úst a ona ho poslušně začala cucat. Pak namočil další, svlékl si kalhoty a košili, aby si je nezamazal od krve a ve spodcích vlezl k ní a začal jí ošetřovat rány. Jen ty velké, které si nebyl jistý, že dostatečně vyčistí pouhým mýdlem. A měl pravdu, alkohol skutečně pálil o dost víc. Stačilo pár dotyků, aby jej úplně přestala vnímat, ale neklid v jejích útrobách ji brzy zase vrátil zpět. „To je ono, miláčku," šeptal k ní, sotva otevřela oči. „Jen se na mě pěkně dívej. Za chvíli to budeš mít za sebou." Nakonec jí otřel krev z nohou. Stále špinila, ale on jí nedal hadříky ani ji nepoložil na staré prostěradlo. Namísto toho ji v prázdné lázni přikryl dekou a na tu deku si, tak, aby se jí nedotýkal, lehl také. „Zvládneš to, miláčku. Bude to dobré."

„Kdy?" ušlo jí vyčerpaně ze rtů a pak usnula.