Nechtěný dar (18+)

56. Strašně se stydím (D)

 Když odjeli, zůstala ještě dlouho stát na náměstí. K pranýři vedli další Azmarince a kam až dohlédla, se tísnili Gumenové, kteří se na to představení přišli podívat.

„Paní, chcete, abych došla pro pana Dimitrova?" vyrušila ji z přemýšlení Iryna a Dahlia přitakala. Zůstala úplně sama, přesto nezamířila do stodoly. Po včerejšku jí tam nohy netáhly. Stála u domovního vchodu, dokud nepřiběhl Anton.

„Však on se ti brzy vrátí, děvečko," volal na ni už z dálky.

„Jen, aby se mu nic nestalo," oplatila mu a společně prošli domem na zahradu a přes zahradu do stodoly. Očekávala, že k ní začne Elias promlouvat. Že to bude on, kdo řekne první slovo. Vždycky to byl on. Teď na to byl ale příliš vyčerpaný.

„Vezmeme tě dovnitř, kluku," oznámil mu Anton, ale Dahlia se ani nehla.

„Děvečko, klíč!" naznačil jí starý muž.

Dahlia zašátrala v kapsách, ale pak jí došlo, že jej nevzala. „Skočím pro něj," špitla a vzápětí se s ním vrátila a podala mu ho. Anton Eliase vzal po rameny a Dahlia za nohy. Společně ho dotáhli do umývárny a on jej bez přemýšlení uložil hned do vany a odešel s Irynou připravit horkou vodu. Lia s ním zůstala sama, ale cosi jí bránilo se k němu přiblížit a dotknout se ho.

„Je mi to líto," zašeptal nakonec on a k jejímu údivu se rozbrečel. „Tak strašně líto. Měl jsem tě dostat z města. Promiň mi to, miláčku."

Lia se k němu odvážila přistoupit a položila mu dlaně na ramena. „Nemohl jsi tušit, co se stane."

„Chyběla jsi mi," řekl, ale ona to neřekla nazpět. Pak Anton s Irynou začaly nosit vodu a lít jí do vany. Lia ustoupila a čekala, až to udělají, a když ji s ním opět zanechali, chtěla se začít svlékat a vlézt k němu, ale nedovedla to. Vlezla k němu v oblečení a on si toho všiml a rozpačitě uhnul zrakem. Sňala mu pouta a pomohla mu se dostat z košile. Zaslechla, jak mu ušel bolestivý povzdech, ale nereagovala na to. Vzala si žínku s mýdlem a začala ho pomalu omývat. Nejprve hruď, pak se dostala k jeho obličeji a jejich oči se na okamžik střetly. Lia však uhnula pohledem.

„Podívám se ti na ty záda," špitla a pomohla mu se zvednout. Pak namydlila hadřík a začala mu otírat zranění. Elias k sobě tiskl zuby a tiše úpěl. Když mu rozvázala nohy a stáhla podvlíkačky, byl už moc unavený na to, aby cokoli říkal. Věděla, že ho musí pořádně omýt, ale zároveň jí bylo nepříjemné se jej dotýkat. Opatrně se jej dotýkala a on zavřel oči a semkl rty.

Pak vypustila vodu. Pohled na jeho tělo se jí pranic nelíbil. Nechápala, jak se mohl tak rychle změnit. Už u něj v pokoji si všímala změn. Jen drobných. Jak se mu zešpičaťuje nos a zplošťuje hruď. Teď byl úplně jiný. Vyhublý, s od omrzlin zmodralou kůží a s na světlovlasého vojáka poněkud tmavými vousy. Jemně jej otírala osuškou. Pak mu ji omotala kolem pasu, za zástěnou se převlékla do čistého a zavolala Antona a ten pomohl Eliasovi do světnice. Iryna už mu ohřívala večeři. Lia ji vzala a v tichosti mu vkládala sousta do úst. Pak se otočila ke služce a poprosila ji o trochu alkoholu, aby mu mohla ošetřit záda. Iryna jí bez řečí donesla pánovu pálenku a Anton pomohl Eliasovi se otočit na břicho. Lia vzala hadřík, nanesla na něj pálenku a chtěla se jej začít dotýkat, ale nedovedla to. „Antone?" otočila se na něj. „Mohl bys, prosím. Já..."

„Co se děje, děvečko. Jsi dnes celá jako přešlá mrazem," promluvil na ni přátelsky.

„To kvůli Aurimu," zalhala. Ano, trápila se kvůli Aurimu, ale nejen kvůli němu. „Když si představím, že se mu něco stane."

„Je to chytrý chlapec, postará se o sebe," promluvil na ni překvapivě Elias. Ona se zarazila a zůstala na něj dlouze zírat. Pak bez odpovědi vstala a předala hadr Antonovi, který k Eliasovi poklekl a začal mu s ním vtírat alkohol do ran. Elias v tu chvíli bolestivě zaúpěl a pak azmarinsky zabědoval: „Sakra," Lia si všimla, že má na rtech krev. Vzala ubrousek a dřevěnou vařečku. „Počkej," řekla Antonovi. Přiklekla si k Eliasovi a začala mu otírat rty. On se jí nedíval do očí. Už se na ni přestal dívat, když ona jeho pohledy neopětovala. Pak si nechal do úst vložit dřevěnou rukojeť od vařečky obtočenou kapesníkem a zapřel se do ní zuby, aby se už znovu nekousl do jazyka. Když však Anton skončil, vařečka mu z úst sama vypadla. Bolest jej úplně vyčerpala.

Anton si přisedl k Lie a sám jí podal flašku, „vím, že nejde jenom o toho chlapce. Trápí tě něco jiného. Poslyš, jestli toho kluka už nemiluješ..."

„Ne, tak to není," vyhrkla. „Miluji ho. Moc ho miluji. Ale..." nechtěla to říct nahlas. Nechtěla říct, jak zkažená se pro něj cítí. Do očí se jí vehnaly slzy. „Nemůžu o tom mluvit."

„To je dobrý. My o tom mluvit nebudeme. Ale s ním by sis měla promluvit. Neměla bys sebe i jeho trápit víc než je nutné."

„Tak dobře," přitakala.

V noci, když Anton odešel a Iryna šla spát, se natáhla vedle něj. Ale nedovedla usnout, a tak si sedla ke stolu, zapálila petrolejku a četla si. Slyšela jej, jak ze spaní mumlá její jméno a cuká sebou. Zdálo se mu něco ošklivého a ona to po chvíli nevydržela a šla ho vzbudit. „Elio," zašeptala a zatřásla s ním a on otevřel oči a rozespale k ní vzhlédl.

„Měl jsi zlý sen," řekla možná příliš příkře a šla si zase sednout ke stolu, on ale znovu neusnul.

„Ty už mě nemiluješ? Je to tak?" dotázal se jí. „Protože se o tebe už nedovedu postarat? Protože už se vedle mě necítíš v bezpečí? Nebo protože..." zarazil se. „Protože teď vypadám takhle?"

„Ale kdepak, miláčku," vyhrkla hned a přispěchala k němu. Klekla si na zem, ale dotknout se jej nedokázala. „Miluji tě. Moc tě miluji. Já jenom..."

„Tak jde o tvého muže?"

„On..." zašeptala a snažila se překonat příliv pláče. „On je zrůda. Kdybych mohla nesouhlasit, nikdy bych si ho nevzala. Ale moje setra, Olga, ona mě k tomu přinutila."

„Bije tě často?" dotázal se jí a Lia přitakala.

„Strašně se stydím," sklopila zrak.

„Ale za co, miláčku?" vyhrkl.

„Za to, že si to užívám. Za to, že se to mému tělu líbí. Mám pocit, že tě podvádím," zrudla ve tváři.

Elias zavřel oči a ona nabyla dojmu, že ji chce rovněž odsoudit. On ale namísto toho pronesl: „Nemáš se za co stydět. Je to přirozená reakce tvého těla. Ta bolest se ti nelíbí. Jenom tě vzrušují ty dotyky. Nemůžeš za to."

„Kostadin říká, že jsem špatná, protože se mi to líbí. Říká mi, že jsem..."

„Azmarinská děvka," dořekl za ní. „Slyšel jsem to. Kdybych mohl, zabil bych ho za to, co ti dělá."

„Takže ti nejsem odporná?"

„Ale co tě to napadá? Kdybys jen věděla, jak moc mě trápí, že ti nemůžu být oporou."

Lia ulehla vedle něj a prsty se slabě dotkla jeho tváře, ale pak je zase stáhla.

„Je ti nepříjemné se někoho jiného dotýkat?" odtušil a ona přitakala.

„Tak dobře. Nemusíš na mě sahat, jestli nechceš," usmál se na ni. „Hlavně buď prosím u mě."

Lia se přikryla duchnou a v tu ránu usnula. Když ráno přišla Iryna, nalezla ji spát přitulenou k němu.