Nechtěný dar (18+)

84. Padesát ran (D)

 Tentokrát ji nehnali do neznáma. Noc strávila na zemi mezi ostatními zadrženými Gumenkami. Nedali jí najíst ani napít, ale byla si jistá, že se ještě shledá s Eliasem. Po tom trestu, který na ni čekal. Upínala se k té myšlence, aby na rozdíl od ostatních zůstala v klidu. Činila tak pro jejich společné dítě.

Kolem ní se ozýval pláč, bědování i prosby. Převážně v gumenštině. Dívka, která seděla nejblíž ní, plakala už několik hodin. Dahlia na ni nechtěla promluvit. Zařekla se, že nepromluví na nikoho. Chtěla zůstat nezúčastněná. Nechtěla dávat svým věznitelům žádnou záminku se jí dotknout. Za tu noc viděla, jak táhnou ven několik dívek a pak je s potrhaným oblečením vraceli. Jednu si dokonce jeden z vojáků vzal uprostřed cely přede všemi. Lia si byla jistá, že by si bez mrknutí takhle mohli vzít i ji. Zvládla by to. Věděla, že by to zvládla. Ale nezvládla by jejich hrubost, nezvládla by kopance a pěsti. Selia by to nezvládla. A od okamžiku, kdy ji pojmenovala, se z toho plodu uvnitř ní stala lidská bytost. Kdyby potratila, přišla by o víc než zárodek, přišla by o skutečného člověka. O část sebe i Eliase. Nakonec to nevydržela a přeci jen k dívce vedle sebe zašeptala: „Buď ticho, prosím. Nekomplikuj si to ještě víc."

Dívka se na ní zahleděla. Neměla na sobě jediný viditelný šrám. „Ty víš, co s námi udělají?"

„Ano," přitakala. „Nejdřív nás potrestají. A pak nás předají nějakému vysoce postavenému Azmariňanovi." Došlo jí, že ta holka přišla do města až po jeho pádu.

„A co se mnou..."

„Bude s tebou uléhat," zašeptala k ní. „Abys s ním počala. A nejspíš k tobě bude krutý."

Dívce začaly po tváři stékat další slzy.

„Ale víš co, ty to zvládneš. A taky se zvládneš dostat z města," sklonila se jí k uchu a zašeptala. „Existuje mapa. Ve staré gumenštině. Jsou na ní cesty, jak se dostat z města. Jedna z těch cest vede do kanálu na severním cípu. V klikaté uličce z kočičích hlav. Další je u zadního východu ze sídla rady. Je tam kanalizace. Budeš muset po čtyřech. Stále doleva. Třetí je tu u náměstí. Za Delgadovým hnízdem, to je ten největší dům. Jestli se ti někdy podaří nemít v noci na rukou okovy, na nic nečekej a běž. A kdyby ses někdy dostala k té mapě, nevěř všemu, co se v ní píše. Je v ní spousta klamných cest."

„Co si to tu šeptáte?" zaslechla nad sebou azmarinský hlas a sklopila zrak. Přiklekl si k ní a vzal jej tvář do dlaní. „To je ale pěkná tvářička." Pak jí čapl za nohu a táhl ji odtamtud. Lia se zoufale pokoušela otočit na záda, aby se neudeřila do břicha. Byla ráda, že to na ní ještě nebylo pod šaty vidět. Netušila, co by se stalo, kdyby už byla v pokročilejším měsíci.

O dva dny později kráčela k pranýři v potrhaných zablácených šatech, v nichž měla odhalená skoro celá ňadra. Ani nedutala. Už nepromluvila s nikým. Stála v řadě a poslouchala překladatele, jak první ženě sděluje, co se bude dít.

„Padesát ran," řekl a Lia se pokoušela zahlédnout v davu Eliase. Potřebovala ho tam vidět, aby měla ujištění, že bude po vší té bolesti u ní.

„A po padesáti ránách, políbíš svému pánovi botu."

Dívku stojící na začátku řady dovlekli k pranýři, přivázali a pak se začal náměstím rozléhat její křik. Když už se ta věčnost nedala vydržet, spustili jí dolů a její nový pán vyšel na pódium. Ale ona nebyla schopná se k němu doplazit. Kdosi pak spěšně vystoupal k němu a střelil jí přede všemi přímo do hlavy. Řada kolem ní se začala třást, jedna z dívek za ní padla k zemi a začala vzlykat. Dahlia nakonec zavřela oči a všechno kolem sebe vytěsnila. V duchu myslela na to, jak Eliasem lehávali na posteli a on jí četl. Doufala, že tam bude. Že jí zase bude číst a nosit květiny. Že jí řekne, jak jí miluje. Že jí nedovolí to vzdát. Protože ona byla přesvědčená, že to po tolika ranách bude chtít vzdát. Ba co víc, obávala se, že omdlí už po deseti.

Dívka před ní se po dlouhém úsilí doplazila ke svému pánu a přiblížila ústa k jeho botě. A on ji zničehonic kopl do úst, až vystříkla krev. Davem se ozval jásot a Lie došlo, že i ji tohle čeká.

Pak zaslechla své číslo a nechala se dotáhnout nahoru a přivázat. Z pódia měla větší rozhled. Její oči putovaly pár metrů od pódia, kde v černém kabátu se zlatým vzorem a hůlkou stál vedle rovněž slavnostně upravené světlovlasé ženy, muž. Oholený, učesaný. Velmi podobný tomu, se kterým se před rokem setkala v jeho domě. Nezúčastněně a otupěle se díval kamsi k zemi. Pak si všiml, jak na něj hledí, ale vůbec nic neřekl, vůbec nic jí nenaznačil. Vzduch prořízla první rána. Lia zavřela oči a pevně se chytila pranýře. S desátou ranou začala křičet. Záda měla v jednom ohni a měla chuť to vzdát a prostě padnout, ale kdykoli se jí začala zamlžovat mysl a měla chuť upadnout do mdlob, pomyslela na Eliase, na své malé nebo na Auriho. Když vzduchem prolétla padesátá rána, měla dojem, že už je po smrti. Že s tou bolestí přeci nemůže být naživu. Pak zaslechla pomalé kulhavé kroky a kat jí odpoutal. Věděla, co musí udělat. Otevřela oči a ty putovaly k vysokým botám, vedle nichž spočíval pozlacený konec hole. Pomalu se táhla po krví zalitých prknech a úpěla bolestí. Nakonec zavřela oči a přitiskla rty k jeho podrážce, v tu chvíli ucítila, jak jí podrážka prořízla tvář a omdlela.