Nechtěný dar (18+)

26. Chci tě dostat z města (E)

 Používal zvláštní nepříjemná slova. Nehovořil o těhotenství, ale o březosti, jako by snad byla nějaká fena. Elias ji před jeho příchodem poučil. Musela si lehnout s roztaženýma nohama a „lékař" jí následně podložil jakousi podložkou z pytle a vycpaného sena. Nejprve do ní vsunul jakési železo, následně jí prohmatával podbřišek, až jí vytryskly slzy. Pak jí začal hnít prsa. Vydržela to se zavřenýma očima. Doktor Eliasovi potvrdil, že čeká. Následně však na něj kývl, aby ho s ní nechal o samotě. V tu chvíli k Eliasovi Dahlia vystrašeně vzhlédla.

„Beze všeho," procedil Elias skrze zaťaté zuby a než by stihl učinit nějakou nepředloženost, vyběhl odtamtud. Doktor odešel po pár minutách a ve dveřích si zapínal poklopec. Elias se vrátil dovnitř, zamkl a popadl deku. Lia neplakala, ale třásla se. Lékař si ji po jeho odchodu otočil, aby si jí mohl vzít zezadu.

Přehodil přes ní přikrývku a její hlavu si položil na klín.

„Budeme si zítra číst?" zašeptala tiše téměř dětským hláskem. Byl na ni tak pyšný. Tak neuvěřitelně pyšný, že to zvládla, ale nechtěl se k tomu vracet. Obzvlášť, když věděl, že ji tohle bude čekat nejspíš skoro každý měsíc po zbytek jejího pobytu u něj. Byla ještě mladá. Mohla ještě rodit mnohokrát. Musela ještě rodit mnohokrát a on si nedovedl představit, že u porodu nebude u ní.

„A co by sis chtěla číst?" zeptal se jí a začal ji hladit po vlasech.

„Máš tu nějaké pohádky?"

Zakroutil hlavou. „Ne, pohádky tu nemám. Ale přes týden ti nějaké seženu, Lio."

Tmavovlasá dívka k němu vzhlédla, „Proč mi tak říkáš?"

„Protože se tak jmenuješ. U Vás jména nezkracujete?" podivil se.

„Matka mi vždycky říkávala Dal, ale tak, jak mi říkáš ty, mi ještě nikdo neříkal. Líbí se mi to," zamhouřila oči. Elias ji opatrně zvedl a přenesl do postele. Zeleninovou polévku, kterou mu Merrick nachystal k večeři, odnesl do přípravny a nechal ji tam pro ni na ráno. Ulehl na druhý konec postele, ale otočil se k ní čelem, aby na ni viděl, kdyby něco potřebovala. Lia se další den probudila až kolem oběda. Byl to jeden z těch dnů, kdy jí jeho doteky nebyly příjemné, ale on už to očekával. Zanesl jí do umývárny, pak jí chtěl vrátit zpět do postele, avšak ona se chtěla najíst u stolu. Nic proti tomu nenamítal. Přisedl si k ní a krmil ji. Pak jí podal knížku s legendami a sám se dal do práce. Ve čtení v azmarinštině se nezlepšovala. Naopak se zasekla na mrtvém bodě. Ale byl rád, že se k tomu chtěla po dnech, kdy si raději povídala, zase vrátit a věděl, že se si jen ta písmena potřebuje připomenout.

„V dole jsem nedávno viděl jeden znak," rozpomněl se. „Byl gumenský. Rád bych věděl, co znamená."

Lia vzhlédla od čtení a on poprvé po dlouhé době v jejích očích spatřil nedůvěru. Ti otroci v dole stále byli její lidé.

„Ať to znamená cokoli, tak za něj nebudu nikoho trestat," odpřísáhl.

„Tohle se mi nelíbí, Eliasi," svěřila se mu upřímně. „Já nechci být proti tobě. Nechci před tebou mít tajnosti."

„Ale kdyby šlo o vzpouru, tak by sis nevybrala mojí stranu. Já to chápu, Lio. V dole je tvůj syn. Je pochopitelné, že ho odtamtud chceš dostat," v duchu se proklínal za to, že s tím začínal. A pak ho to napadlo. Z ničeho nic si uvědomil, že jeho by bez ní v Azmarinských vrších nic nedrželo, ale pokud mu každý rok nedá další plod, bude jí muset zabít. A jednou to bude muset přijít. „Jestli to je nějaký zárodek odboje a jestli nás ten znak zavede k tomu, kdo jej organizuje, pak jim pomůžu. Chci tě dostat z města, Lio. Tebe i Auriho."