Nechtěný dar (18+)

72. Budoucnost ví jen azmarinský Bůh (D)

 Zkoušeli to i následujícího večera a ten večer po něm. Postavili ho na nohy a pak ho zase posadili. Několikrát do kola. Prostě aby si zase po měsících zvykl na ten pocit. Bolavou nohu mu podložili ručníky, aby se mu do ní nedostala špína. Prosté stání s podepíráním zvládl lépe, a ač se ho Anton pokoušel přemluvit, ať znovu zkouší chodit, tomu vábení neodolal. Stanovil si hranice a za to mu byla Dahlia neskutečně vděčná. Vždycky ji bolelo víc, když trpěl on, než když trpěla ona. Už od té doby, kdy se naučila číst v jeho emocích.

Díky tomu, že se šetřil, zvládali i pokusy o dítě. Klidné, nenáruživé. Zřejmě na první pohled méně vášnivé. Ale zato plné něhy a opatrné péče. I poté, co to prolnutí těl skončilo, se mazlili. Otírala mu záda hadříkem vymáchaným ve studené vodě a povídala mu o Aurim. Elias dovedl být vždy dobrý posluchač. Ujišťoval ji, že se mu nic nestane.

„Ale co když na něj Stefan přestane dávat pozor, protože..." vyhrkla.

„Proč, miláčku?" povzbudil ji.

„Protože jsem k němu byla příkrá. Zahlédl mě mluvit s Antonem. Špatně si to vyložil a žárlil na něj."

„Ublížil ti nějak?"

„Ne, neublížil. Ale zlobil se, a pak se mi omluvil. A já na něj byla zlá... Bojím se, že už na Auriho nebude dávat pozor."

„Auri je chytrý chlapec. Postará se o sebe i bez toho nafoukanýho panáka."

„Tak nafoukanýho panáka?" zopakovala po něm. V jeho hlase poznala žárlivost.

„Promiň, vím, že ti pomáhá to tu vydržet, ale pro mě je to jen jeden z těch dvou nochsledů."

„Neomlouvej se. Z počátku mi jeho náklonnost skutečně pomáhala," přiznala. „Ale teď se ho spíš bojím. Víš, on peníze od Kostadina potřebuje pro svojí matku. Takže je spíš mým nepřítelem, než přítelem. Máme odlišné zájmy. A i kdybychom je neměli, nikdy bych k němu nedovedla nic cítit. Mám dojem, že láska, kterou jsem mohla mužům ze sebe rozdat, už se rozdělila. A ty z ní máš tak velký kus, že nedovedu myslet na žádného jiného."

„Ani nevíš, jak rád takové řeči slýchám," řekl a zabořil tvář do jejích havraních vlasů a skrz ně ji políbil na tvář.

Jejich idylku překazil až dopis, který přišel následujícího dne. Přebrala ho Iryna a donesla ho Lie ve smutečním duchu. Ta z něj vyčetla, že má Kostadin brzy přijet. Zítra ráno, psalo se v listu. Nezbývalo jim nic jiného, než Eliase znovu v téměř březnovém počasí dotáhnout s dalším ránem do kůlny. Ještě stále v něm pulzovalo teplo z předchozí rozlučkové noci. Alkohol a milování. A také Irynina horká polévka. Navařila mu jí plný hrnec. Vše proto, aby jejich úsilí nebylo promarněné a při dalším Kostadinově odjezdu nenašli Eliase zase na smrt vysíleného.

Lia ho tentokrát políbila na ústa. Dlouze a vášnivě. Pak mu sama znovu nasadila pouta, venku nabrala trochu hlíny a zašpinila mu s ní košili i kůži. Jen nohu nechala čistou. Strašně se bála, že se mu zanítí.

S Aurim se přivítala emotivně, podle Kostadina přímo hystericky. Ale jeho proslovům nevěnovala pozornost. Byla přesvědčená o tom, že v ní začíná růst nový život. A plánovala mu to sdělit, sotva spolu budou o samotě. Doufala, že už ji nechá být. Nebo, že jeho naléhání nebude tak časté.

On se na ni ale zjevně těšil víc, než ona na něj. Ještě v zaprášeném cestovním hávu jí nakázal, ať jde s ním nahoru.

„Proč se nesvlékáš?" dotázal se jí, když před ním jen tak stála.

„Chtěla jsem ti napřed oznámit radostnou novinu, muži," vyšla k němu vstříc a položila jeho velkou mozolnatou ruku na své břicho. „Myslím si, že jsem v očekávání," oznámila mu a pak dodala: „A ráda bych proto měla nějaký čas klid, aby se ve mně dítě mohlo dobře ujmout." Obezřetně ho obešla a vyšla ze dveří. Zhluboka vydechla, ale vzápětí ho slyšela houknout na Stefana s Vasilem. „Chyťte ji a přiveďte mi ji." Oba muži vyběhli nahoru. „Stefane, prosím," zašeptala, zatímco před nimi couvala. Pak se proti nim rozeběhla a oni ji chytili a dotáhli před Kostadina.

„Na zem s ní a držte jí ruce," poručil jim a oni splnili jeho rozkaz.

„Jestli v sobě to dítě nedovedeš udržet, tak ti zadělám na novýho, o to se neboj," řekl a pak cítila, jak jí před nimi vyhrnuje sukni. Její tělo pochopilo dřív než ona, že nemá cenu se vzpouzet. Prostě se tomu poddalo. Oči se jí zavřely samy a myšlenky putovaly k Eliasovi.

„Jak můžeš říkat takové věci a přitom jim dávat takový smysl?" zaslechla v hlavě jeho hlas a pak se jí vynořila mnohem dávnější vzpomínka. „Budoucnost ví jenom Bůh."

„Budoucnost je ve hvězdách," odvětila mu tenkrát.

„Hvězdy jsou jenom rozžhavené ohníčky," ušklíbl se.

„A u těch ohníčků stojí vědmy," dořekla a za něj a začala se smát. Vrátila se do té vzpomínky. Do tepla jeho náruče. Přenesla se tam, aby dovedla snést to, co se jí právě dělo. Přestala Kostadina vnímat. Ležela tam jako mrtvá. Ještě dlouho poté, co se z ní odtáhl a Stefan jí sukni stáhnul zase ke kotníkům, aby ji tam tak neviděl Auri, který k ní přispěchal a objal ji. Cítila dětské ručky pokoušející se jí probudit a slyšela Irynu, jak spráskla rukama a okamžitě od ní chlapce táhla pryč. Pak k ní přispěchala se studeným obkladem a položila jí ho na čelo.

Sotva dovedla vstát, přesunula jí do postele. „Kde je Kostadin?" vykoktala.

„Šel do hospody. I s Vasilem. Stefan je ale pořád tu."

„A nemohla byste ho nějak odlákat. Chtěla bych..."

„Já vím, co byste chtěla, děvenko. Ale bude lepší, když se natáhnete tady v teple. Jestli chcete, můžu mu něco vyřídit."

„Řekněte mu, že budoucnost ví jenom Bůh."

„A který Bůh?" nechápala Iryna.

„Azmarinský Bůh," odpověděla jí bez emocí.