Nechtěný dar (18+)

34. Podlidé (E)

 „Je možné, že nám řekne něco o odboji," hledala na té zprávě Dahlia aspoň něco pozitivního.

„A taky tě jen tak náhodou znásilní nebo zaškrtí," viděl na rozdíl od ní Elias jen černo. Pak jí pohladil po tváři. Bylo ráno konce týdne. Nikam nemusel. Ale zato se musel připravit na to, že bude muset nejspíš nechat svého bratra sahat na Dahlii.

„Kdybych udělal nějakou nepředloženost, ty hlavně mlč."

„Hlavně se snaž žádnou nepředloženost neprovést," domlouvala mu. „Já to zvládnu. Když vím, že se o mě pak postaráš, zvládnu vydržet cokoli."

Její klid jej zarazil. Připadal si oproti ní jako malý ustrašenec. O to víc jej pak udivilo, když mu navrhla, ať před jejich příchodem předstírá, že si zrovna bral. „Svlékni mě, roztáhni mi nohy a vem něco z toho vaku," navrhla mu.

„To nemůžeš myslet vážně," zabručel. „Chceš, abych ti ubližoval ještě i já?"

„Chci, aby to vypadalo přesvědčivě," domlouvala mu. „No tak, Eliasi. Já to zvládnu."

„Tak dobře," pomohl jí vstát, položil ji na zem a vysvlékl ji. „Jenom chci, abys věděla, že si to můžeš rozmyslet." Ona na to nic neřekla, a tak jí spoutal a rozložil před ní obsah vaku. „Nemůžu uvěřit, že tohle dělám. Tak... Vyber si."

„Ty svorky. Svorky zvládnu."

Elias je popadl a obešel ji. Dahlia zavřela oči a připravovala se na bolest, ale on se namísto toho dotkl jejího rozkroku ústy. „Snaž se uvolnit, dobře? S Prosperem tě to pak bude míň bolet," doporučil jí a ona pod tím horkým dotekem začala sténat. Pak, ve chvíli, kdy to nečekala, popadl tři svorky a připnul jí je. Vzepjala se bolestí. „Opravdu si to nechceš rozmyslet, miláčku?"

„Teď mi dej náhubek prosím," řekla namísto odpovědi. „Chceš, abych nemluvila. Tak mluvit nebudu."

Když za pár minut vpustil do pokoje Verity s Prosperem, skutečně jej měla v ústech. Prosper se nad tím pohledem rošťácky zašklebil. „Tedy, ty si ji ale umíš vycvičit," pochvaloval si.

„Tak, proč jsi přišel?" pokusil se hned ze začátku odtrhnout pozornost.

„Měl jsem dojem, že bys měl vědět, že se u Severopolu zase bojuje."

„Tak to je skvělá zpráva," zalhal Elias.

„Jak pro koho," vyměnil si s Verity starostlivý pohled. „Ty příšery decimují naše muže. Přepadávají naše vojáky na cestě mezi Severopolem a Ramestalem. A jsou lépe vybavení..."

„Severopolané," dořekl za něj jako důvod, proč tomu tak je. Severopol bylo nejvzdálenější, ale také nejvíc vyspělé gumenské město. Právě proto, že se k němu Azmariňané tak často nedostali a nikdy jej nestihli vyplenit. „Myslíš si, že se mohou dostat až sem?"

„Vyloučeno. Ty barbary odradíme už na rovině u obrova hnátu. Tak mají zbraně. Pár dýk a nějaký střelný prach. Ale nás to odradit nemůže. Nic se nevyrovná chladné azmarinské oceli. Každopádně jsem ti chtěl sdělit, že tvých zkušeností bude v budoucnu možná potřeba na frontě."

„To nemůžu, vždyť já..." zarazil se. Vždyť já tady mám Dahliu, tak měla znít jeho věta. To on měl dostat náhubek. Takhle hloupě spustit... „Teď pracuji v Dole."

„Najdou za tebe náhradu. To není tak složité. Vždyť služba vlasti je tím nejdůležitějším."

„Jistě," přitakal. Jako by snad Prosper o službě vlasti něco věděl. „Pokud dostanu z Rady předvolání a pod sebe schopné muže, pak vyrazím. Ale do prohrané bitvy se pouštět nebudu. Především je podle mě důležitě sestavit silnou armádu, ne se nechat unáhleně připravit o muže. Napíšeme dopis do ostatních měst a požádáme je o pomoc. Možná ti Gumeni ani nepůjdou po nás. Bude lepší, když budeme připraveni na všech frontách."

„To zní rozumně. Je vidět, že jsi pravý voják. Strategii máš v krvi," pochválil jej bratr a pak k jeho smůle vstal a přešel k Dahlii. „Občas lituji, že jsme si jí nevyměnili. Pořád je březí?"

Elias zakroutil hlavou: „Ne. Už ne. Ale mám dojem, že už je zase znovu. Udělala mi to schválně, děvka, ale neví, s kým má co do činění."

„To je správný přístup," ušklíbl se Prosper. „Můžu?" pohladil jí po zádech jako psa a přitom se dotkl všech pomalu se uzavírajících šrámů.

„Posluž si," přitakal Elias a na ta slova sledoval bratra, jak bere provaz, uvazuje jej Dahlii kolem krku a táhne ji za sebou do přípravny.

„To takhle dělá vždycky?" na oko pobaveně prohodil Elias k Verity, když osaměli.

„Myslíš, jestli si na návštěvách uprostřed rozhovoru jde odtáhnout vedle cizí gumenskou děvku?" zeptala se ho zpříma.

„Tak nějak," z vedlejšího pokoje zaslechl steny a chrčivý hrdelní zvuk dušení.

Elias přešel ke karafě s vínem a nalil sobě i Verity. Dával si pozor, aby nepil příliš rychle. Poznala by pak na něm, jak trpí.

„Dělá to všude. Ale aspoň už nechodí do bordelu. S těmihle podlidmi se to dá snést," odvětila mu podivně upřímně.

„Jistě," přitakal a byl rád, když se z vedlejšího pokoje ozvalo kašlání a Prosper se objevil ve dveřích. „Jako vždy mi bylo potěšením," zažertoval.

„Potěšení bylo na mé straně," usmál se zase pro změnu Elias. Rozloučil se s oběma a pak rychle vpadl do přípravny. Lia ležela unavená na zemi. Kolem krku měla stále smyčku a kolem ní fialové skvrny. Okamžitě si k ní klekl, povolil oprátku a stáhl jí ji z krku. Pak jí vyjmul náhubek.

„Zvládli jsme to," zašeptala.

„Ty jsi to zvládla, miláčku," opatrně z ní sňal klipsy. „Co bys teď chtěla dělat?"

„Můžeš mi prosím napustit vodu?" zeptala se ho.

„Jistě. To je dobrý nápad," přitakal. „Lázeň ti na ten krk pomůže." Vzal ji do náručí, položil ji na postel a ohřál několik kotlíků vody. Pak jí odnesl do vody, položil ji ke kraji a nachystal mýdlo a žíňku. Nakonec svlékl i sebe a vstoupil do vany k ní. „Jenom tě umyju. Nic víc," informoval jí a začal jí přejíždět hadříkem po od provazu spálené kůži na krku.

„Miluji tě," zašeptala gumensky.

„Taky tě moc miluji," řekl on na oplátku azmarinsky. Vzal ji na klín a zatímco jí vymýval vlasy, jemně s ní pohupoval. Přitom to byl možná spíš on, kdo potřeboval utišit.

„Co když po tobě bude bratr chtít, abys zase narukoval?" hlas se jí po škrcení lámal.

„Budeme to řešit, až ta situace přijde. Do té doby se nebudeme strachovat, Lio."

Chtěla otevřít ústa, když ji zarazil: „Nezakazuji ti mluvit, ale doporučuji ti, abychom si o tom promluvili ráno. Mám až příliš rád tvůj hlas na to, abych poslouchal, jak si ho ještě víc ničíš."

Lia se na něj usmála a přitakala. Zabalil ji do osušky a nesl jí na postel, když si všiml, že nejsou sami. U stolu seděla Verity, ve tváři měla chladný tajnůstkářský výraz a jemu v tu chvíli vytanulo na mysl, že je s nimi konec. Jen proto, že zapomněl zamknout dveře.