Nechtěný dar (18+)

156. Misha (E)

Následující dny v práci plynuly tiše. Elias se pokoušel držet co nejdál od Kirova, na všechno jen kývat, a pokud možno předstírat, že neexistuje. Naproti tomu doma zažíval jedno z nejharmoničtějších období ve svém životě. Zkoušel chodit s protézou, ale do práce si ji zatím nevzal, jelikož se obával, že by mu ji, ve chvíli, kdy už ho bude moc tlačit, a bude si ji chtít sundat, někdo mohl vzít. Taky s Liou trávili víc času v peřinách. Milovali se nebo se někdy jen vzájemně uspokojovali. Dahlia zpočátku jen jemně sténala. Znělo to jako opatrné předení. Ale po pár dnech už ne nestyděla hlasitě vzdychat. Dokonce tak hlasitě, že následujícího rána Anton Eliasovi domlouval: „Je pro mě jako dcera, takže tyhle zvuky, i když je zřejmě dost šťastná, nejsou zrovna..."

„Rozumím," pousmál se pro sebe Elias. Věděl, že Anton možná i trochu žárlí, protože dovést ženu k takové slasti vyžadovalo jistou dávku umění, na kterou byl Elias mimořádně pyšný. A taky věděl, že se rozhodně nehodlá krotit. Jen při milování přitiskl své rty k Liiným, aby mu své kňučení poslala do úst.

Také Dahlia mnohem víc mluvila. Když se u nich znovu zastavili Daniel s Martinem a Anton podle očekávání prohrál další šachovou partii, zvolala, že by Antona určitě porazila i ona. A tak, navzdory svému přesvědčení, že jsou šachy mužskou hrou, Anton svolil. A Lia už od samého počátku neposlouchala Eliasovy rady a k jeho očekávání prohrála.

„Špatně jsi jí to naučil, kluku," lamentoval Anton.

„Tak tys jí učil hrát?" podivil se Daniel, když mu Martin přeložil, co říkali. Elias už si pomalu začínal zvykat, že k němu jeho hlas přichází doprovázený Martinovou ozvěnou.

„Snažil se," odpověděla Dahlia. „Ale očividně jsem nebyla moc dobrý žák."

„To nerozporuji. Vždycky mi u hry začala usínat."

„Já to říkám pořád, že šachy nejsou pro holky."

„A taky karty a alkohol, vycházení po setmění..." začal vyjmenovávat Kieran a všichni se rozesmáli.

Anton pak poznamenal na Danielovu adresu, že je stejnej málomluvnej Azmariňan jako Elias, a jestli spolu tak náhodou, když se dva Azmariňani sejdou, nesedí v tichu. To překvapivě rozesmálo Martina: „Jen počkejte, až se naučí gumensky. Nikdy neví, kdy přestat."

„Tak on se učí naší řeč?" dotázal se Anton udiveně a Daniel sám přikývl. „Trochu rozumím. Ale málo. Je to těžký jazyk," vysoukal ze sebe s dost silným azmarinským přízvukem.

„To je dobrý. Jde ti to," pochválil ho Anton a Kieran začal tleskat.

„Děkuju," vysoukal ze sebe.

„Za chvíli budeš lepší než tady kluk," ukázal k Eliasovi.

„Ale notak," bránil se Elias. „Vždyť já mluvím gumensky dobře."

„Ujde to," pošťouchl ho Anton.

„Podstatné je, že si rozumíme," uzavřel Elias.

„A co jsi to teď říkal, miláčku?" přišel nečekaný výpad od Dahlii, načež se všichni rozesmáli. Jejich bujaré chechotání však přerušilo zaklepání na dveře.

„Někoho ještě čekáte?" zajímal se Martin, ale z překvapených výrazů mu došlo, že ne. Iryna šla opatrně otevřít, a pak se jí ve tváři objevila úleva. „Paní Smirnová..." oznámila jim.

„Je pan Delgado doma?" zaslechl mužský hlas a do toho povědomý hlas Nadyi Smirnové: „Doufám, že nějak nerušíme."

„Ne, nerušíte. Jen pojďte dál. Máme návštěvu, ale místo se jistě najde i pro Vás."

Dovnitř vešla paní Smirnová zavěšená do svého muže. Za ruku přitom vedla už sedmiletého chlapce, kterého Elias důvěrně poznával. Pan Smirnov držel šátkem překrytou ošatku. Všichni tři se zarazili při pohledu na druhého Azmariňana u stolu. Chlapec se začal strachy schovávat za matčinu sukni.

„Tohle je paní Smirnová. Svědčila u mého soudního procesu v můj prospěch," objasnil Elias.

„Pan Delgado nám zachránil ve Světelném městě našeho synka..." dopověděla paní Smirnová.

„Mou ženu Dahlii už znáte..." začal Smirnovým představovat lidi u stolu. „A tohle jsou Anton a Iryna Dimitrovi a Kieran Iliev, v podstatě zbytek naší rodiny. A tohle jsou naši přátelé, kteří utekli z Kingsfordu Martin Sulimenko a Daniel Meadows.

Smirnovovi jim pokývali na pozdrav. „Přinesli jsme vám menší dárek, abychom se nějak odvděčili. A taky náš hoch Vám chtěl poděkovat, ale teď to vypadá, že se stydí," spravil je Smirnov, tmavovlasý čtyřicátník.

„To jste nemuseli," prohodil Elias a všiml si, že Dahlia vstává a kleká si k dítěti. „Jakpak se jmenuješ?"

„Misha," sdělil jí kluk, který se stále držel matčiny sukně.

„Chápu, že se bojíš. Byl jsi dlouho bez rodičů na opravdu ošklivém místě, ale tady se nemáš čeho, bát Misho. Tady jsou jenom samí hodní lidé. A nikdo tu neublíží ani tobě, ani tvým rodičům," pohladila ho po tváři a pak ho chytila za ručičku. „Ty bys chtěl prý poděkovat panu Delgadovi, že ti zachránil život."

„Jo, to bych chtěl," přitakal kluk. „Ale..." zarazil se.

„Můžeš mi to pošeptat, jestli chceš," řekla mu a chlapec jí začal šeptat do ucha.

„Pan Delgado na tebe bude hodný," odpověděla na chlapcův šepot. „Tady už se k sobě nemusíme chovat zle. Tady jsme všichni v bezpečí." Vzala chlapce za ruku a vedla ho k Eliasovi.

„Teda ty jsi ale vyrostl," pokusil se Elias o mírný tón.

„Pane..." ušlo chlapci a Elias jej přerušil: „Stačí Eliasi. Neboj se, neublížím ti."

Chlapec přitakal a pak se mu k údivu všech vrhl do náručí. Neřekl nic, ale zřejmě to spontánní gesto bylo projevem díku.

Paní Smirnová pak položika košík na stůl a vytáhla z něj lahev alkoholu a k dojetí Delgadových tmavovlasou látkovou panenku. „Tu vybíral Misha," objasnila jim paní Smirnová. Dahlii začaly téct z očí slzy. „Ta je pro naše holčičky?"

„Snad nevadí, že je tmavovlasá. Nevěděli jsme..."

„Je úžasná. Moc děkujeme," vzala ji a podala ji chlapci: „Chtěl bys jí předat osobně?" Byla jím fascinovaná, připomínal jí jejího Auriho a naději, že se s ním ještě někdy shledá. Chlapec přikývl a Dahlia podala Eliasovi hůl, aby ji a Smirnovi doprovodil do ložnice. Tam se potichu sklonili ke kolébce. Selia byla vzhůru a natahovala k nim ručičky. Eliase už před pár dny napadlo, že by jim mohl z odřezků z dílny vytvořit závěsná nebesa, aby se měly po čem natahovat, ale zatím se netroufal se Savchuka zeptat.

Když uviděla panenku, tmavá očka se jí rozzářila stejně, jako se to stávalo Dahlii. „Moc se ti líbí, miláčku, viď," nechal se unést Elias.

„Máte moc krásnou rodinu," poznamenala k němu paní Smirnová.

„Jsem Vám moc vděčný za to, že jste přispěla k tomu, abych mohl být s nimi."

„Je mi líto, že jste za to musel tolik zaplatit," řekla.

„Jak jde o tyhle tři," pohlédl zamilovaně na Dahliu, „žádná cena pro mě není příliš velká."