Nechtěný dar (18+)

145. Dahliiny vlasy (E)

 Ještě pár nocí se rozhodl zůstat doma. Vychutnat si lenošení se svou ženou. Dahliino krvácení opravdu ustalo hned následující den. Nedostala měsíčky, a to jim oběma potvrdilo, že už nemůže mít další děti. Elias by to nahlas neřekl, protože mu to připadalo jako rouhání, ale oddychl si. Těhotenství své ženy neměl spojené s dobrými vzpomínkami. Pojil si ho se strachem a s pohledem na její od zvratků zamazaná ústa a ulepené vlasy. Přes noc se jí dál zdály špatné sny. Párkrát mumlala ze spaní, že už bude hodná holka. Elias vždy zapálil svíčku a pak s ní zatřásl, aby se probudila. „Měla jsi noční můru, broučku," oznámil jí, aby si uvědomila, že je vzhůru. Lia se pak posadila a on ji sevřel v náručí a hladil po vlasech. Stále to v něm probouzelo smutek, ale už to bylo jiné. Jako by se její dušička začínala léčit. Snášela to líp. Stačila jí chvíle v jeho sevření a pak zase usnula. Dál to neřešili. Jen jednou se jí dotázal, zda se mu chce svěřit. A ona ho chytila za ruku: „Tyhle sny jsou jiné, než ty, co jsem mívala v Lightmondu. Tam jsem se většinou ve snech bála, že o tebe přijdu. Nebo že přijdu o naše holčičky. Tohle jsou prostě jen ošklivé vzpomínky. Na Todora, a taky na tu noc ve vězení před deseti měsíci."

„A taky na mě?" dotázal se opatrně.

„Někdy," přitakala. „Ale vím, že ty sny nejsou pravdivé. Jenom se s tím potřebuju nějak vyrovnat. Myslím, že jsem nikdy neměla tolik svobody a tak málo strachu, že se raději vracím ve snech k tomu, co znám."

Zase mluvila jako jeho Lia. Jako ta chytrá a odvážná dívka, která se ukazovala jen, když na tom začínala být líp. Tak trochu se domníval, že by taková byla mnohem víc, kdyby žádný strach nikdy nezažila. „Budu tady, abych tě z těch snů probudil," usmál se na ni a políbil ji na líčko.

„Miluji tě," slyšel jí říkat.

„A já tebe."

Kromě snů tu však byl ještě jeden fakt, se kterým se Dahlia neúspěšně vyrovnávala. Byla to ztráta Auriho. Definitivní a přesto neukončená. Někde možná ještě žil, jen nežil u ní. Když se dozvěděla, že Azmariňané za ztracené příbuzné nechávají sloužit mši, chtěla to po Eliasovi. Tomu se ten nápad nelíbil. Pro člověka, který neměl Azmarinskou víru, nebylo správné pořádat mši. Mohlo to přinést neštěstí. Ale farář k tomu překvapivě svolil. A Lia mu překvapivě byla schopná podat ruku.

„Vaše žena už vypadá mnohem lépe," poznamenal k němu tiše farář. „Jsem rád, že se jí daří dobře."

„Snaží se," přitakal Elias. „Vždycky byla moc statečná."

Následujícího dne s ní navštívil mši. Sám už na pár mší přišel, ale s Azmariňany se tu moc nebavil. Myšlenkami byl jinde a ke svým vlastním lidem si osvojil podezřívavost.

„Bude tam hodně Azmariňanů," oznámil jí. „A ty tam budeš pravděpodobně jediná Gumenka. Opravdu tam chceš jít?"

„Vezmeš mě odtamtud, kdyby mi nebylo dobře?"

Elias přikývl. Anton, který u jejich rozmluvy rovněž byl, nad tím kroutil hlavou, ale nic neřekl. A tak se usadili do zadní lavice. Přesto se na ně všichni zvědavě ohlíželi. Většina byly ženy, ale zahlédl i pár mužů ve svém věku. Napadlo ho, že i oni možná marně celé měsíce hledali únik z města, a i jejich záda hyzdily rány. Pak zahlédl tvář, kterou znal. Byl to ten muž z pranýře. Viděli jej, když si šli zařídit svatbu. Opatrně se přidržoval všeho, co se v cestě naskytlo.

„Sedněte si k nám," zavolala k němu Lia.

„Jsi si jistá?" špitl k ní Elias gumensky a ona přitakala.