„Takže ty chceš, abych tě zase zbičoval?" rozkřikl se, přestože si byl jistý, že mu nerozuměla ani slovo. Popadl bič a chystal se jí uštědřit řádnou ránu, když zpozoroval, jak se natahuje po bandasce a najednou měl pocit, že ji slyší plakat.
„Prosím, já už nemůžu" zašeptala v Eliasově jazyce a on na ni zůstal ohromeně zírat.
„Co jsi to řekla?" vyhrkl, ale ona mu už znovu neodpověděla, ve tmě si všiml, jak se chvěje. Klekl si k ní a položil jí dlaň na čelo. Přímo hořela. Vyhlédl na chodbu, aby se přesvědčil, že tam nenajde Merricka, a pak ji položil k sobě na postel, stáhl z ní propocenou pytlovinu a otočil ji na břicho. Rány po biči se jí na zádech zanítily. Vzal trochu mýdla, misku s vodou a rány jí omyl, přičemž slyšel, jak slabě kňučí, kdykoli se jí mokrou žínkou dotkl. Pak přinesl mast z měsíčku a slabě rýhy na zádech potřel. Přes noc ji nechal odpočívat ve své posteli, dával jí napít čisté vody a přikládal jí na záda obklady. Činil tak bez přemýšlení i bez mluvení. Už tak se dopouštěl závažného přečinu. Ráno ji znovu přivázal na zem a Merrickovi nakázal nenosit jí pár dnů žádné jídlo. Nazval to trestem, avšak doopravdy to řekl proto, aby ji chránil. Kdyby znovu nesnědla svůj příděl, musel by ji znovu potrestat, a to by jejímu stavu právě neprospělo. Namísto toho se s ní večer podělil o část své večeře.
Nebylo toho moc, ale bylo to lepší než žrádlo pro koně. Vkládal jí sousta pomalu do úst a přitom si uvědomil, že je opravdu pěkná. Ty tmavé oči by dovedly jednomu poplést hlavu.
„Takže ty mluvíš naší řečí," poznamenal před ní. Ona na to nic neodpověděla a on na okamžik pomyslel, že by se natáhl po biči. Neměl v úmyslu ji trestat, jen pohrozit. Pak se však zarazil: „Je dobře, že mlčíš," poznamenal. „Mluvení může být někdy na škodu," a měl dojem, že zahlédl náznak přikývnutí.
Nazítří se po práci vypravil do Síně Azmarinského vítězství. V zimě se v té podzemní nekonečně dlouhé hrobce dalo ještě jakžtakž nadechnout. V létě jej však zápach tlejícího masa nepřátel udeřil do obličeje. S rukou před ústy sešel pár schodů do podzemí a tam obcházel na kopích nabodnuté hlavy. Zvedal se mu žaludek, přesto mířil dál od vyschlých lebek k čerstvě zabitým gumenům. Zastavil se až u cedulky se jménem Todor Chakarov. Živého jej zahlédl jen z dálky. Býval to chlap jako hora, s hustými vousy do pasu a obrovskou plešatou hlavou. V každé ruce třímal jednu sekeru a kohokoli, kdo se mu postavil, rozsekal na cucky. Teď mu z té jeho obří rozšklepené mordy vytékala zaschnutá krev.
„Tvůj manžel je mrtvý," oznámil Dahlii po pár dnech, když už byla natolik silná, aby mohl odhodit soucit a znovu na ni uplatnit své právo. Leželi vedle sebe v posteli. On těžce oddychoval, ona se zdála být otupělá. Jako vždy po jeho krátkém úsilí.
„Copak pro něj neuroníš ani kapku? Nebudeš plakat?" dotázal se překvapeně.
Tmavovlasá dívka se na něj otočila se stále ještě neprůstupným pohledem: „Můj manžel byl stejná zrůda jako ty," řekla a její pohled se změnil teprve, když jí došlo, že za tuhle urážku může přijít dost bolestivá odplata. Sklopila zrak a svraštila rty. Zatnula zuby připravená vydržet, cokoli si pro ni její věznitel přichystá.
Elias chvíli zůstal ležet, stud mu nedovoloval promluvit. Od počátku se k ní choval jako ke zvířeti. Neuvědomoval si, že by mohla mít stejné city jako on. Naučili jej smýšlet o jejím národu opačně. Jako o proradných a zlých, tudíž méněcenných.
„Jak dlouho jsi za něj byla vdaná?" zeptal se jí.
„Sedm let," odvětila a on si ji udiveně prohlížel. Nemohlo jí být víc než dvacet. Její muž zemřel přinejmenším v šedesáti.
„Měla jsi s ním..." chtěl se dál vyptávat, ale pak se zarazil. Ne, nechtěl to vědět. Nechtěl vědět, kolik s ním povila dětí. Pokud nějaké, s nejvyšší pravděpodobností je právě Elias odsoudil k smrti. „Ale nic," zašeptal.
Natáhl se pro klíč od řetězů a sňal jí z rukou i nohou okovy. „Žádné hlouposti," upozornil ji a sundal z ní režnou látku. Ve světle ze svíce se poprvé soustředěně zahleděl na její tělo. Nebylo tak pevné, jak by si u tak mladé dívky představoval. Povislá ňadra, břicho svědčící o tom, že už nejspíš nějaký porod prodělala. Když se dotkl dívčiny bradavky, leknutím sebou trhla. Přitiskl k ní rty a jemně jí stiskl. Rukou přitom zajel do Dahliina klína a začal jí dráždit. Po chvíli přesunul mezi její stehna i ústa. Snažila se nesténat, nespolupracovat s ním. Zavřela oči a měla je zavřené až do chvíle, kdy se její tělo napjalo a roztřáslo. Pak jí Elias vrátil pouta, ovázal je kolem tyčí v čele postele a přikryl ji peřinou. Neprotestovala. Byla stejně zmatená jako on.
Od té doby se pokoušel k ní být něžnější. Uvědomoval si, že tím nic nezmění na tom, že ji znásilňuje, ale zároveň se jí tím pokoušel dát najevo, že ji vnímá jako člověka a že se snaží jí ulehčit její úděl. A i ona jako by se zvláštním způsobem snažila ulehčit ten jeho. Když do ní opatrně pronikal, dotýkala se jemně jeho zad a hladila jej po vlasech. Poprvé se jí vykroutil a řekl jí, aby to víckrát nedělala. Měl dojem, že si to nezaslouží. Podruhé jí pohladil po vlasech a políbil na rty na znamení, že už je to v pořádku, že se jej může dotýkat stejně jako on se bez dovolení dotýkal jí.
ČTEŠ
Nechtěný dar (18+)
Romance„Potřebuji ujištění," řekla. „Jaké?" nechápal. „Že se tě teď nemusím bát," odvětila mu. Dotýkala se jej slabě jako vánek. „Ne, nemusíš se mě bát, Lio," vstal, vzal z příborníku nůž a podal jí ho. „Teď jsi ozbrojená. Já ozbrojený nejsem. Jsem silnějš...
