Nechtěný dar (18+)

5. Vím, že jsem špatná (E)

 Na zahálku si nikdy nepotrpěl. Od malička jej učili disciplíně, ale při práci v dole se pro něj ze zahálky stalo posvátné slovo. Byla to chvíle klidu, kdy zrovna do dolu nepřicházelo další stádo Gumenů ani nemusel podepisovat tresty za neukázněnost. Hodil v malém dřevěném domku, kde měl pracovnu, nohy na stůl a zavřel oči, aby neviděl ven z oken na zbídačené dělníky táhnoucí se do dolu. Závěs zatáhnout nemohl. Dával si pozor na všudypřítomnou podezřívavost. Ani ne čtyři týdny od Azmarinského vítězného návratu se nálada v Lightmondu proměnila k nepoznání. Každý špehoval každého. Každý chtěl být co nejsvědomitější a tudíž ke Gumenům nejbrutálnější občan.

Tu změnu sledoval už pár dnů, ale nejvíce si ji uvědomil při návštěvě Prospera. Když mu zrak poprvé dopadl na tmavovlasou dívku zavřenou ve sklepě. Po dvou týdnech v bratrově vlastnictví jí chybělo několik zubů. Zrakem přejel od modřin v jejím obličeji k od krve zašpiněné pytlovině a z představy, že by Eliase zatkli a Dahlia by skončila u někoho, kdo by jí tak moc ubližoval, se mu zvedl žaludek.

„Co ti ta mrcha provedla?" vyptával se jej.

„Špiní," odpověděl klidně bratr. „V novinách psali, že to prý ty děvky dělají naschvál. Očarují se, aby nepočaly," obeznámil jej s tou za vlasy přitaženou pověrou, zatímco mu Verity dolévala čaj a přikyvovala a Eliasovi v tu chvíli bylo jasné, že pokud se mu Dahlii nepodaří oplodnit do příštího krvácení, bude se muset chopit biče i on. Nechápal, jak se tohle týrání mohlo stát pro jeho bratra a stovky dalších v zemi tak přirozené. Jak mu mohl při jednom večerním posezení vyprávět v jedné větě o tom, že se jeho dvojčata, Kyle a Samantha dostala na prestižní měšťanku a současně vyzdvihovat svou krutost vůči mladičké dívce. Současně však chápal, že tenhle způsob života musí být po většinu času i jeho způsobem života. I on musel být ke své otrokyni před svědky krutý. Musel ji přinutit, ať se jej bojí. Ať si není jistá jeho náklonností, protože jinak by oba mohli skončit mnohem hůř.

„Co kdybyste zítra přišli na večeři zase vy ke mně?" navrhl, dokud jej neopustila odvaha učinit, co bylo nutné, a když souhlasili, už bylo pozdě na hledání výmluv. S padající nocí se dotáhl domů, rozvázal Dahlii ruce a učinil to, co musel. Snažil se, aby si to s ním užila. Aby se udělala dřív než se on neudrží. Potřeboval ji dnes hýčkat, aby jej zítra neužírala tolik vina.

Následujícího dne na černém trhu sehnal kromě kusu kvalitního vepřového i pár pomerančů. Vepřové předal Merrickovi a ten z něj připravil večeři, pomeranče si schoval pro ni. Uzavřel je do šatní skříně a poschovával pod košile. Dahlii nechal ležet spoutanou na zemi a při příchodu na ni ani nepromluvil. Převlékl se do čistého, usadil se ke stolu a vyčkával příchod svého bratra a jeho ženy.

Když za okny zavládla tma, začal doufal, že se nedostaví. Dostal chuť zamknout dveře, uložit ji do postele, sundat jí pouta a chvilku si jen tak číst za zvuku jejího pravidelného oddychování na vedlejším polštáři. Pak však zaslechl bratrův hlas přibližující se chodbou. Vtipkoval o něčem s Merrickem. Rád vtipkoval, zatímco jeho choť vždy zůstávala vážná.

Elias si sebe stihl hodit dva panáky šnapsu než se rozletěly dveře a všichni tři se srdečně přivítali. Usedli k štědré večeři a pochvalovali si Azmarinské vítězství. S přibývajícím alkoholovým opojení prohodil Prosper několik narážek na Gumeny. „Jsou špinaví jako prasata. Těm děvkám je nejlíp ve špíně na zemi. Konec konců připomíná jim to domov," zasmál se. Gumenská jezera znal jen z vyprávění, na rozdíl od Eliase se tam nikdy nepodíval. Nepoznal tu divokou přírodu plnou lesní zvěře a dálnou krajinu na východě si představoval jako temnou páchnoucí stoku. Tak o ní hovořili všichni.

„Máš pravdu, bratře," přitakal Elias. „Řekl jsem Merrickovi, ať tu děvku pořádně vydrhne, ale toho puchu se zbavit nejde. Koluje jim to v krvi."

„Stejně jako proradnost," nahrál mu Prosper a Verity přitakala: „To jsi řekl moc dobře, drahý."

„Ano, vskutku," přikývl i mladší bratr. „Nikdy nezapomenu, co ti hrdlořezové udělali Mary. Nejraději bych je všechny do jednoho postřílel," nechal v sobě proudit vztek.

Vstal, přešel k na zemi spoutané dívce. Podívala se na něj. V jejích očích se odrážel strach, jelikož si všimla jeho rozezleného výrazu. Vtom jí uštědřil prudký kopanec do břicha, a pak další a další. Zastavil se, až když jí vyrazil dech. Pak se vrátil zpět ke stolu a předstíral, že neslyší, jak kašle a svíjí se. „Nechápu, jak může být ta podřadná klisna stále živá, zatímco má nejdražší žena je mrtvá," příčilo se mu využívat Maryino jméno k něčemu tak ohavnému, ale byla to zároveň sázka na jistotu. Musel lhát, ale nemusel předstírat rozčílení. To rozčílení bylo pravé a konejšení od bratra mu nepomáhalo, ba naopak. O jediného člověka, ke kterému mohl být vždy upřímný, přišel kvůli téhle nesmyslné válce a kvůli mužům, jakým byl Prosper. Tahajícím za nitky v zákulisí. Šířící pověry o znepřátelému národu. Prodlužující desetiletí trvající spor.

Sotva se s bratrem rozloučil, srdečně stejně jako se s ním přivítal, poručil Merrickovi napustit teplou vanu a dal mu na zbytek noci volno. Až když se přesvědčil, že je sám, poklekl k Dahlii. Tiše plakala a sotva se jí dotkl, ucukla a zbývající silou, jež jí zbývala, se pokoušela dostat pod postel, aby na ni nedosáhl.

„Už je dobře, Dahlio," zašeptal. „Dnes už ti neublížím. Přísahám." Popadl jí, rozvázal jí okovy a donesl jí do umývárny ve vedlejším pokoji. „Podívám se ti na to," ukázal pod pytlovinu a pomalu jí z ní na zemi stáhl. Otisky podrážek na dívčině hrudi pomalu začínaly nachovět. Když svlékl i sebe, všiml si, jak se jí na tváři objevil vyděšený odevzdaný výraz. Nevěřila mu, že jí ten večer už neublíží, a ač mu to lámalo srdce, bylo to tak dobře. Vzal jí do náručí a sestoupal s ní do horké vody.

„Je mi to líto," řekla zničehonic. „Omlouvám se."

„A za co?"

„Za to s tvou..." zarazila se, „za to s vaší ženou."

„Tohle nedělej. Když budeme sami, nikdy se mi neomlouvej. Hlavně za to, za co nemůžeš. A taky..." namydlil žínku a slabě jí s ní přejížděl po zhmožděném těle. Rád by jí nechal, ať se umyje sama, ale byla na to příliš slabá. Cítil jak se jej přidržuje, aby nezahučela do vody. „A taky mě nikdy o nic nepros."

Utřel jí a zabalil do svého županu. Pak ji uložil do své postele a vytáhl ze skříně jeden z pomerančů, který pečlivě oloupal. „Sněz to," přikázal jí a vložil jí srpek ovoce do úst.

„Děkuju," zašeptala, zatímco jí Elias podával další kousek.

„Já... Chtěl bych vědět, jestli s tebou tvůj manžel někdy dělal to, co s tebou dělám já... Myslím... Však víš. Nejenom spal ale..." zrudl v obličeji.

„Jestli se se mnou miloval, pane?" dořekla za něj a Elias přitakal.

 „Ne, to on ne. Todor se nikdy nestaral o to, jestli mi při tom neubližuje. Nikdy ke mně nebýval ohleduplný."

„A někdo jiný snad?" vyslovil a jí se oči zalily slzami. „Prosím neubližujte mi. Já vím, že si zasloužím potrestání. Vím, že jsem špatná," zpanikařila a Elias se proklínal za to, že jí už tak otřesný večer svými nevhodnými otázkami více zošklivuje.

„Šššš," tišil jí a pokusil se jí obejmout, ona však pod jeho dotykem stuhla. A tak jí znovu nasadil pouta na znamení, že ten večer od ní už nic neočekává, zhasl svíce a ulehl na svou stranu postele.