Nechtěný dar (18+)

100. Ava (D)

 „Co když se mu něco stalo?" tázala se po půlnoci Verity. Elias ještě stále domů nedorazil a kopance v jejím lůně se jí možná na začátku jevili jako zázrak, ale teď by dala cokoli za jeho uklidňující přítomnost. I když věděla, že by na něj byla zase zlá a nenechala by ho k sobě přistoupit, potřebovala ho mít u sebe.

„Nic se mu nestane. Prostě se ožral a pak někde zapadnul. Je léto. Jedna noc venku mu neublíží. Je to voják. Je zvyklý na horší podmínky," chlácholila ji Verity. „Dala jsi mu pěkně zabrat, tak se nemůžeš divit."

„Nechci mu ubližovat, ale..."

„Jsem ráda, že to děláš," přerušila ji Verity.

„Protože nechceš, aby byl se mnou?" špitla.

„Nemám tě ráda," přiznala Verity. „Vadí mi, že se kvůli tobě zbytečně dostává do nebezpečí. Ale ne. Kdyby svět byl jiný, tak by mi nevadilo tě vidět s ním. Elias je pro mě jako bratr. Chci, aby byl šťastný, ale dokud tě bude mít nablízku, vím, že šťastný nebude."

„Myslím si to samé," přitakala Lia.

Na to Verity vzala z police jednu z knih, které Lia ještě nečetla, a podala jí ji. „Co kdybychom si zatím četly? Ani já neusnu, když nevím, kde je."

Lia ji opatrně převzala: „Nechtěla jsem ti lhát, že neumím číst. Já se tě jenom bála."

„Pořád se mě bojíš?" dotázala se jí Verity. V očích měla škodolibou jiskru.

Přikývla.

„Dobře děláš," usmála se a poklepala na knihu. „Jack tě naučil i číst?"

Zakroutila hlavou. „Po našem mě to naučili ve škole v Severopolu. Po vašem mě to naučil Elias."

„Takže Seveřanka," ušklíbla se. „To leccos vysvětluje."

„Protože Seveřané podle Vás nejsou zvířata, ale jen podlidé?"

Verity se na okamžik zarazila, protože Lia uhodla, kam tím míří. Seveřané byli daleko od barbarského jihu, kde stávaly jen malé lesní chatičky. Žili v kamenných domech. Hlavní palác v Severopolu dokonce čněl vysoko nad hradby.

Pak Eliasova švagrová poklepala na knihu: „Čti."

O pár minut později její četbu vyrušilo bušení. Elias si sebou klíč nebral. Když šel pít, většinou si ho nebrával, aby ho neztratil. Verity vstala a zamyšleně se podívala směrem k poutům. Pak zakroutila hlavou nad myšlenkami, které Lie nesdělila. „Jenom tu zhasnu a zamknu tě. Nevíme, jestli je to Elias," řekla a přesně tak učinila. Vzápětí se však vrátila nahoru a usedla k ní. „Pokračuj."

„Kdo to byl?" dotázala se jí Lia.

Verity se zdráhala to říct, ale nakonec přeci jen promluvila: „Sluha jistého pana Reese. Přišel vyřídit, že se to Elias přehnal s pitím a přespí u něj. Zítra ho prý dovede jeho dcera."

„Kolik je té dceři?" vyzvídala Lia.

„Ava je trochu mladší než Elias. Dvoří se jí už nějaký čas," řekla nakonec chladně a sledovala, jak Lia prudce dýchá a pokouší se uklidnit.

„Takhle jsi to chtěla. Nebo vy Gumenky nejste schopné odhadnout důsledky svých činů?"

Dahlia přitakala, pak ale odložila knihu. Oči se jí začaly zamlžovat slzami. „Mohla bych prosím být chvíli sama?"

„Elias říkal, ať tě samotnou nenechávám, aby sis něco neudělala," řekla na to Verity, která se nehnula z místa, a tak Lie nezbylo nic jiného, než se při pláči skrýt pod peřinu. Plakat přestala až s ránem. Byla vyčerpaná, bolela jí hlava, jen ty uzlíčky v ní se konečně uklidnily. Ale jí to už nepřinášelo žádnou radost. Přišla o něj. Měl teď někoho jiného. Někoho, kdo bude u něj, když bude mít zlé sny. Kdo se k němu přimkne, komu bude laskat ňadra a oslovovat ho miláčku. Její existence se konečně stala bezvýznamnou. Když odbyla osmá, Verity ji navlékla do pytlového hábitu a ona se od ní nechala na zemi spoutat.

„Hlavně už nebul," řekla a Lia přitakala. „Už nebudu." Věděla, že nebude. Už nebylo co vyplakat.

Když se za hodinu Elias vrátil domů, skutečně zaslechla nastejno s ním i Avin hlas.

„Jsi moc milá, ale dál už to zvládnu sám," rozléhal se jeho hlas od dveří. Zněl něžně, laskavě...

„Ale jdi ty. Dělá ostudu a ještě odmítne pomoc dámy," zaslechla říkat zase Verity. Na rozdíl od Eliase věděla, že je na Avinu návštěvu nahoře všechno připravené.

„Máš to tu moc pěkné," pochválila jej Ava.

„Bývalo to tu hezčí, než to tu ti Gumeni celé zdemolovali."

Hlasy se přiblížily a pak už se objevili ve dveřích. Lia se nevzhlédla. Jako otrokyně se nemohla jen tak zpříma dívat pánům do očí. Mlčela schoulená do klubíčka v nohách postele. Přesto na sobě cítila pohledy všech přítomných.

„To je ta tvoje Gumenka?"

„Ano, to je ona."

Ava si k ní přiklekla, hebkou Azmarinskou ručkou jí přejela vlasy. „Chci, aby se otočila."

„Tak jí to rozkaž. Slyší na rozkazy."

„V Azmarinštině?"

Přitakal. „Umí pár pokynů. Víc jsem jí naučit nezvládl."

„Otoč se," zvýšila na ni hlas a Lia k ní vzhlédla a roztřásla se. Nebyla zvyklá, že si Elias vodí hosty. A na roli otrokyně byla, ač ji po Eliasovi vyžadovala, nepřipravená. Chovat se před dívkou, která ji měla v jeho srdci nahradit, jako pes, jí připadalo ponižující.

Ava byla krásná, světlovlasá s kudrnatými vlasy tvořícími jí na hlavě svatozář. A ty oči... Jako jasné nebe bez mraků. Připadala si vůči ní ošklivá. Měla moc tmavou pleť, moc silné obočí, moc huňaté a černé vlasy.

Prsty přejela po jizvě táhnoucí se napříč Liinou tváří. „Nebiješ ji..." poznamenala.

Elias zakroutil hlavou: „Trestám neposlušnost, ale bezdůvodně bych neskopal ani psa."

Ava vstala, přistoupila k ní blíž a se samozřejmostí, jaká Lie nemohla uniknout, ho začala líbat. A i on líbal ji. Tisknul ji k sobě a přivíral oči. Nebylo to poprvé, tím si byla jistá.

„Další věc, kterou na tobě miluji," zašeptala. „Ten tvůj smysl pro spravedlnost."

„Jsem rád, že jsem tě po tom včerejšku neodehnal."

„Naopak. Jsme ráda, že neumíš pít. Kdybys to uměl, myslela bych si, že piješ často. A s někým takovým..."

„Co s někým takovým?" zašeptal a ona se začervenala.

„Však víš, Eliasi."

Do jejich cukrování nakonec musela vstoupit Verity: „Můžeme Vás pozvat na snídani?"

Ava zakroutila hlavou a usmála se na Eliase: „My už jsme snídali." Tím označením myslela sebe a jeho. A on jí úsměv opětoval. Pak se s ní rozloučil něžným polibkem na líčko.

Když osaměli, sesunul se na židli a sklopil hlavu na složené ruce. Jeho první kroky nevedly k Lie. „Je mi pořád zle," zabědoval.

„Když ses musel tak ožrat," šťouchla si do něj Verity.

„A ty se mi divíš?" až teď vzhlédl k Lie. V hlase nechal zaznít kousavou výtku. To ona ho donutila pít. To ona ho vehnala do Avina náručí. A teď ani neplakala, když se přes ní přenesl. Neplakala před ním.

Verity k Lie přiklekla a začala jí rozvazovat okovy. Ale Lia se necítila na to, aby si lehla vedle Eliase. „Ne, prosím," špitla k ní.

„Jak chceš," řekla na to Verity a vstala, ale v tu chvíli ji však Elias zarazil: „Nech ji svázanou, ale do postele ji dotáhneme, ať chce nebo nechce." Vstal a popadl Liu do náručí. Ona zavřela oči a odvrátila od něj zrak. Položil ji do postele.

„Už jedla?"

„Chtěla jsem počkat na tebe."

„Tak jí dej najíst. Já se půjdu zatím prospat dolů k tobě, jestli můžu?"

Verity přitakala a Elias se odtamtud zase vytratil.

V tu chvíli Lia prudce vydechla.

„Hlavně už žádné slzy. Jinak k tobě přestanu být milá," spíše žertem jí pohrozila Verity.