Nechtěný dar (18+)

87. Hra na dohazovačku (D)

 Lia si už dávno uvědomila, že vztah mezi ní a Verity nikdy nebude tak přátelský a tak rovnocenný, jak by si přála. Z části té ženě rozuměla. Pochopila její lpění na starém řádu. Potřebovala, aby to, že žila s násilným mužem a nikdy se jí nedostávalo větší pozornosti, mělo nějaký smysl. Aby měly smysl její oběti pro rodinu. Ale starý řád byl uměle vytvořený řád. Ve skutečnosti jí manžel podváděl se všemi těmi Gumenkami, které znásilnil. Nezáleželo na tom, že ony to nechtěly. On si to přál. Přál si jí podvést a udělal to. A po jeho smrti ta uměle naaranžovaná láska přestala dávat smysl. A tak se o to víc upla k představě té hloupé gumenské otrokyně, kterou Elias snad pomátnutím smyslu, začal vnímat jako sobě rovnou. Lia věděla, že nemá cenu jí to vyvracet. Až příliš se jí bála a také byla až příliš zraněná a ublížená na to, aby se dovedla zabývat city osoby, která se nikdy nestarala o její city.

Ke svému odhodlání nesnažit se jí dostat do přízně ale brzy přidala ještě odhodlání s ní nemít lítost. Nemohla ji pociťovat k někomu, kdo Eliase přiměl k vzteku. Protože ona ho toužila mít na blízku, zatímco Verity mu jen zhoršovala náladu, a to nutilo Liu se jej víc a víc bát.

Když dva týdny po převratu přišel domů, prudce bouchl dveřmi a namísto uvítání s Liou šel do přípravny s Verity a křičel na ní. Zavřela Lia oči a pokoušela se zacpat si uši. Ale pohyb rukama jí natahoval jizvy na lopatkách.

„Myslela jsem to s tebou dobře. Kdybys měl vedle sebe někoho, na koho se můžeš spolehnout. Kdo tě bude milovat a bude ti oporou..."

„Já mám někoho, kdo mě miluje a kdo je mi oporou. Nepotřebuju, aby sis hrála na dohazovačku!"

„Gumenka se nepočítá. Copak se nebojíš, že si lidé začnou všímat? Už je to skoro rok!"

„Nebudu Lie nevěrný!" rozkřikl se na Verity.

„Tu tvojí Liu šukala polovina Lightmondu!" řekla mu nazpět. Pak se rozhostila chvíle ticha, do níž se rozezněl jeho řev: „Vypadni!"

„Ale Eliasi, ty víš, že mám pravdu... Jestli si někoho nenajdeš, brzy budeš všem podezřelý."

„Řekl jsem, vypadni!" opakoval a pak ji vytlačil ze dveří a zabouchl za sebou. Lia s Verity osaměla. Obě hleděly na dveře a poslouchaly rány zevnitř. Roztříštěné talíře a rozbité nádobí. Když znovu otevřel dveře, Verity obdařil jen chladným pohledem. Pak se zadíval na Liu. „Promiň, strašně mě to mrzí."

„Já vím," usmála se na něj. Sledovala jej, jak přechází kolem okna na svou stranu postele. „Jenom si sem sednu. Nic víc," řekl a usadil se. Pak se podíval na Verity. „Dnes už se na tebe nemůžu ani podívat, takže prosím jen jdi," jeho hlasu chyběla ta pošťuchovací jiskra. Myslel to vážně. Byl dočista rozhozený.

Když Verity odešla, sklopil hlavu do dlaní a několikrát se prudce nadechnul a vydechnul.

„Co se stalo?" dotázala se ho.

„Na trhu mě zastavila nějaká dívka. Že prý jsem Verity říkal, že o ni stojím. A že mi laskavě dovoluje se jí začít dvořit."

„A co jsi jí na to řekl?" zašeptala.

„Že jí děkuju a že mi bude ctí. Je mi z toho nablití. Z toho všeho, co se stalo..."

„Potřebuješ mě?" zašeptala k němu.

„Na tom nezáleží, Lio," zakroutil hlavou.

„Mě ano," zašeptala. „Pojď sem ke mně, chvíli se tě snad zvládnu dotýkat."

Elias se k ní sklonil a jí se rozbušilo srdce a začala prudce dýchat.

„Zavři oči, lásko," zašeptal k ní. „Soustřeď se jen na můj hlas."

A ona udělala, jak řekl.

„Nic ti ode mě nehrozí. Jsi v bezpečí. My oba jsme v bezpečí."

Cítila jak se pod ni opatrně nasouvá, pokládá si její ňadra na svou hruď a hlavu na svůj krk. A najednou mu ležela na prsou, cítila jeho vůni a slyšela jeho pravidelně odbíjející srdce.

„Jak se cítíš?" dotázal se jí Elias. „Jestli ti je zle, zase tě pustím."

„Cítím se dobře," zašeptala. „Kdyby mě všechno nebolelo, bylo by mi moc krásně."

„Máš zavřené oči?"

Lia přitakala. „Bojím se je otevřít."

„To nevadí. Tak je nech zavřené. Jen mě nech chvíli u sebe."

„Víš, Verity má pravdu."

„Tak ty taky chceš, abych si někoho našel?" mluvil potichu, mile. Jako by se bál jí i tím hlasem ublížit.

„Chci, abychom nevešli v podezření."

„I když to bude znamenat, že se budu dvořit jiné ženě?"

„Neříkám, že je to pro mě lehké. Není. Nechci se o tebe dělit. Miluji tě. Ale zároveň teď už vím, že tvé srdce je u mě. Nevíme, za jak dlouho se odsud dostaneme, tak bychom se asi měli pokusit aspoň trochu vrátit tam, kde jsme byli dřív," hlas se jí u toho roztřásl.

„To já ale nechci. A přísahám ti, že se budu snažit každý den najít východ z města."

„Já vím, lásko. Vím, že pro mě děláš všechno, co můžeš."

„Ale ty se bojíš, že to nebude stačit?"

„Nedovedu se pohnout, Elio. A rozhodně se v následujících týdnech nedovedu dostat z města. A pak už nebudu schopná s tebou utéct kvůli tomu miminku. Všechno jsem pokazila, když jsem tě nutila se se mnou milovat. Teď mi ho seberou," pod zavřenými víčky se začaly tvořit velké slzy.

„Neseberou ti ho, lásko. Devět měsíců je dlouhá doba. Všechno se může změnit. Zvládneme to. Dostaneme se odsud. A jestli tomu ty nedovedeš věřit, pak budu věřit i za tebe. Když jsem to chtěl vzdát, donutila jsi mě zase věřit a já se té víry už nikdy nevzdám."

Lia otevřela oči a vzhlédla k němu. Její zrak se střetl s jeho lítostivýma od slz zarudlýma očima. Když ho poznala, nikdy neplakal. I když byl na dně. Až od té doby, co se více poznali, ho také více viděla plakat.

„Elio..." zašeptala.

„Ano?" dotázal se jí.

„Chtěla bych, abys mě políbil."

Elias se k ní sklonil, ona přivřela oči a cítila jeho rty na těch svých. U srdce jí z toho spojení příjemně hřálo.

Pak vstal, zanesl ji do umývárny a vyměnil jí obklady. Sám bez vyptávání, zda tak má učinit, ulehl na zem.