173. Děvečka z Ramestalu (E)

35 2 0
                                        

Celý den s přestávkami prospala. Odpoledne se k ní opět dostavil kašel a začala se jí zvedat teplota. Elias jí dal pár kapek medicíny od doktora, ale od včerejška si byl jistý, že chvíli potrvá, než zabere. Lia to snášela hrdinsky. Uměla si od něj o všechno, co potřebovala, říct. A taky chtěla, aby jí četl. Měla jeho předčítání spojené s chvílemi, kdy byla zraněná a upoutaná na lůžko. Mohla tak v klidu zavřít oči a mít přitom jistotu, že je u ní a že o ni má stále stejnou starost. Za okny už panovala tma, když zaslechl, že k nim naposledy ten den jde Kaťa. Lia spala a jeho napadlo, že by se mohl najíst v kuchyni a dotázat se Iryny, zda by mohl svoje holčičky aspoň na pár metrovou vzdálenost vidět. Opatrně ji položil a vyšel ze dveří. U stolu seděli Kieran s Antonem, Iryna chystala večeři.

„Tak jak jí je, kluku?" dotázal se ho Anton.

„Zase začíná mít horečku, ale teď usnula, tak snad bude chvíli v klidu. Kaťa je ještě u Iri?"

Anton přitakal: „Paní Rastolniková už tu byla."

„A myslíte, že bych mohl holky na chvíli vidět? Nesáhnu na ně. Jenom se chci přesvědčit, že jsou v pořádku."

Iryna k němu odhlédla od plotny a slabě přikývla: „Kierane, bež dohlédnout na Liu. Antone, ty si přesedni blíž ke mně. Elias si sedne ke stolu a vklidu se nají."

Její mateřský tón Eliase dojímal. O svojí matku přišel ještě jako malý chlapec. Skoro vůbec si na ni nepamatoval. S otcem se setkával jen, když se vracel z války oslavovat vítěství nebo připravovat se na odvetu po prohře. Irynin hlas měl spojený s dobou, kdy mu bylo nejhůř. Se stodolou u Delgadova hnízda. Spočátku spolu neměli dobré vztahy. Patřila k lidem, kterých důvěra se jen těžce získává. Ale jakmile ji Elias měl, už o ni nemohl nikdy přijít, tím si byl jistý. Nehledě na jeho nezdary, Iryna ho pořád vnímala jako obyčejného člověka, který potřeboval oporu.

Usedl a ona před něj postavila polévku. „Ještě bude kuře. Anton ho zabil a oškubal. A pozítří porazíme kravku. Přijdou k nám Pinchuk s Morozovem a pomůžou mi s tím."

„Ale jestli si myslí, že jim za to nějak zaplatíme..."

„O penězích přede mnou, dokud se děvečka neuzdraví, nemluv. Všechny nás trápí, co se jí stalo. I ty dva kašpary, co mi přijdou vypomoct," pokusil se odhlehčit situaci.

„Myslíš si, že bych jí měl potrestat?" napadlo Eliase se ho dotázat a všiml si v Antonově tváři napětí.

„Nemyslím tak, jak Azmariňané trestají otrokyně. Myslím jako Gumenskou ženu, která se zachovala špatně a tím zostudila svého manžela."

„Přemýšlel jsi nad tím?" nechápavě se ho dotázal Anton.

„Ne, Lia nad tím přemýšlela. Já to udělat nechci. Po tom, čím jsme si prošli, je pro mě pochopitelné, že jí ovládl strach o mě. Ale jestli kvůli tomu mají být mezi námi zase nějaké spory, pak bych asi musel přijít s nějakým trestem, který nebude zahrnovat žádné násilí. S tím nesouhlasím já. Lia zase nesouhlasí s přivazováním. A taky bych jí nechtěl držet dál od dětí. Takže mi z toho vychází nějaké domácí vězení nebo klečení v koutě. Takové tresty mi dával vychovatel, když jsem byl ještě malý. Pokud ty budeš trvat na tom, že bych jí měl dát trest, abych stanovil hranice, udělám to."

„Ale jenom proto, abych se s tebou nehádal?" odtušil Anton.

„I když mi to rve srdce, vím, že Lia se mě zvládne pár dnů bát. Ale dohady mezi námi snáší špatně. Bojí se o mě, přestože oba víme, že bys mi neublížil, mohla by mít jeden z těch svých záchvatů. A to by jejímu srdci neprospělo."

„Takže mi ustupuješ proto, že máš strach o ni?"

Elias sklopil zrak. Rozhostilo se ticho a do něj vešla Kaťa. „Nakrmené, přebalené. Uspané. Vzala jsem to celé za Vás. Vím, že to teď nemáte lehké." Pak si všimla Eliase: „Jak jí je?"

„Má pořád horečku. Teď spí. Ještě jednou děkuju za to ovoce."

„To nic nebylo. Oleg navrhl, že se zítra přeptá v práci."

„Opravdu?" podivil se.

„Říkala jsem mu, že jsi nikoho nepřepadl. Že tě ze soudu pustili."

„Ale neřekla jsi mu doufám, že jsem nechal Liu chodit venku bez kabátu."

„Řekla jsem mu pravdu. A taky jsem mu řekla, že by bylo pěkné, kdyby se tu taky zastavil a omluvil se ti za ty své výpady."

„To jsi neměla dělat, Kaťo," zakroutil nad tím rozčíleně hlavou.

„Řekl, že to neudělá, abychom snížili riziko, že to někdo z nás chytne a přenese na děti. Ale taky řekl, že se ti omluví, až začneš zase chodit do práce."

„Mám dojem, že tvůj manžel a ten Kirov, kterého znám, jsou dva odlišní lidé."

„Ale kdepak. Jak jsem už řekla, můj muž má s Azmariňany špatnou zkušenost a není z těch, kteří by dovedli rychle zapomínat. Ale neútočí na lidi, kteří jsou na tom tak, že se nedovedou bránit."

Chystala se odejít, když se ve dveřích srazila s Lynou. „Tady se dveře netrhnou," zažertovala a podala dívce ruku: „Yekatěrina Kirovová, jsem kojná od Iri."

„Evelyna Chirstová," zaslechl nejistý hlásek. „Jsem... Liina kamarádka."

„Tak pojďte dál, tady se jakýkoli přítel, který nemá za manžela sketu hodí."

„Kaťo, ty víš, že tak jsem to nemyslel," neubránil se zvolání, které Lynu očividně vylekalo.

A Kaťa spravila pár kroků zpět: „Já vím, Eliasi. Jen si tě dobírám. Na to si už zvykneš."

„Zvykl si na tebe někdy někdo?" dotázal se jí a ona na rozloučenou pokrčila rameny.

Lynu evidentně zaskočilo, že vidí Eliase už v kuchyni: „Já... Já..." vykoktala.

„Přišla jste za Illyou?" dotázala se jí Iryna a ona přitakala. „A taky jsem se chtěla zeptat, jestli bych mohla k Lie. Chci říct k paní Delgadové. Vlastně k Lie... Nebo..." zarazila se.

„Lia teď spí. Je u ní Kieran. Ale když chvíli počkáte, než se zase probudí, určitě k ní můžete," pokusil se zním opravdu mile. Lyna pak v doprovodu Iryny odešla do ložnice Dimitrových.

„Něco jsme nedořešili," otočil se na Eliase Anton a on napjatě přikývl. „Já znal děvečku dost dobře ještě před tím, než se stala tou tvojí Liou. Poznal jsem jí v době, kdy jsem jí vídal častěji s rozseklým rtem a po výprasku, než zdravou. Dost lidí z vesnice se jí tenkrát smálo a ukazovalo si na ní. Říkali, že je nevděčná, protože má bohatého muže, který ji dovede zaopatřit, ale není mu dobrou ženou. Taky si dost žen myslelo, že by se na tu roli hodilo líp. Já vím, že je zvyklá takhle smýšlet a očekávat dost krutý trest za špatné chování vůči svému muži, a proto tě bude stále vnímat jako lepšího muže, než jeho, protože ty jí tak strašně v manželství nikdy ubližovat nebudeš. Ale bude se tě bát a bude ve tvé přítomnosti pak nejspíš méně veselá a sama sebou. A to bych po tom, jak jsem ji měl šanci těch posledních pár měsíců sledovat, viděl opravdu nerad."

„Takže jí nemusím ubližovat?" vydechl si.

„Takže to nechám na tobě. Jsi její manžel, já k ní nemám žádné právo. Jenom říkám, že budu mít radost, až mě zase porazí v kartách." 

Nechtěný dar (18+)Kde žijí příběhy. Začni objevovat