Nechtěný dar (18+)

106. Mučil jsi ji? (D)

 Když povoz zastavil, obloha už nabývala pomněnkové barvy. Kieran zajel k řece mezi stromky. Elias stáhl plachtu a zabalil Liu pořádně do deky. Mrzlo a jí se začaly klepat rty. Natáhl se po brašně, a pak ji pevně objal kolem ramen. „Vzal jsem jídlo jen na tři dny. Bylo by dobré, kdybychom se jím pokusili šetřit," oznámil gumensky a vzal do ruky lahev s čajem. Lia se jí chopila a on jí ji pomohl přidržovat u úst. Pila dlouho a hltavě, potřebovala do sebe dostat něco teplého. Nakonec to byl Elias, kdo jí od čaje odtrhl. „Musíme jím šetřit, lásko," řekl gumensky. Všimla si, jak je Kieran pozoruje s nedůvěrou v očích.

Elias rozdal kousky pečiva a společně se dali do jídla.

„Jak dlouho se s Eliasem znáte?" zajímal se Kieran.

„Už to bude skoro dva roky," odpověděla Lia. Stále se k němu tiskla zády a pokoušela se přijmout aspoň trochu tepla z jeho těla.

„Byla jsi jeho otrokyně už před převzetím města?"

Oba přitakali.

„Mučil jsi ji?" nejistým hlasem se ho dotázal.

Lia se ohlédla k Eliasovi. Všimla si, že kýve. „Byl jsem vychovaný k tomu, abych nenáviděl Gumeny. Taky jsem byl voják a zabíjel tvoje lidi. Viděl jsem vás jako zvířata, která mi zabila téměř celou rodinu. Liu ke mně přivedli týden po tom, co jsem se dozvěděl o smrti své ženy, kterou..." musel se prudce nadechnout, v tu chvíli ho vzala za ruku.

„...kterou zavraždili gumenští muži, kteří vpadli do Lightmondu rabovat."

Lia se k němu víc přitiskla a omotala kolem sebe jeho ruce.

„Promiň. Měl jsem vzít víc oblečení."

„Zima mi nevadí," odvětila skrze drkotající zuby. „Hlavně, že jsme se odtamtud oba dostali naživu, lásko."

Elias ji pustil a rozvázal si plášť, který jí začal uvazovat kolem krku.

„To nemusíš..." chtěla ho zarazit.

„Jen to tak nech, miláčku. Teď je důležitější udržet v teple tebe než mě," usmál se na ni a políbil ji na tvář. Pak začal znovu věnovat pozornost Kieranovi: „Když jsem Liu poznal a pochopil, že je stejná jako já... Už jsem k ní nechtěl být krutý. Ona je to nejdražší, co v životě mám."

„To kvůli ní jsi chtěl utéct z města?"

Elias přitakal.

„Myslel jsem, že sis nakradl nějaké peníze nebo tak něco a nechceš, aby se na tebe přišlo. Nebo, že se prostě jen... Co já vím, co vy Azmariňani máte za záliby."

Světlovlasý muž se jen pousmál. „Půjdeme spát. Vezmu si první hlídku. Ty se přitiskni k Lie. Potřebuje teplo."

„Nevím, jestli je to vhodné," namítal Kieran.

„Co je a není vhodné můžeme řešit ve Stakarinu. Teď si k ní lehni nebo tě tu nechám," zabručel.

„Eliasi!" okřikla ho Lia. Připadalo jí to nepřirozené, zase k němu být upřímná a dávat mu najevo i svůj vztek. Sama sebe vylekala. Raději se otočila ke Kieranovi: „Jestli nechceš, nemusíš to dělat."

„A tobě by nevadilo, kdybych..."

„Vypadáš jako milý kluk a oba dva potřebujeme trochu tepla."

Na to se k ní Kieran pomalu přitiskl a Lia zavřela oči a usnula. Podle oblohy a polohy slunce uběhlo několik hodin, ale jí to připadalo jako pár vteřin, když ji probudil Kieranův pohyb. Chlapec se od ní začal odsunovat a na jeho místo ulehl Elias. „Potřebuješ něco, lásko?" zeptal se jí. V očích měl stále provinilý pohled z toho, jak na Kierana zvýšil hlas.

„Tebe," zašeptala rozespale a nechala se pod dekou obejmout jeho vůní.

K večeru snědli další kousek pečiva a Elias se vypravil pouze pár metrů od vozu, aby se pokusil najít něco jedlého. Kieran se k ní naklonil a zašeptal: „Ty ho asi opravdu miluješ, viď?"

Lia přikývla: „Vím, že z něj občas jde strach. Ale když ho opravdu poznáš, zjistíš, že má moc dobré srdce."

„Tobě věřím," přikývl Kieran, když už se Elias vracel. Nesl pár ryb a bylinky. „Jestli se nám podaří v noci najít nějaké dostatečně skryté suché místo, upečeme je."

„Neměli bychom se v noci zastavovat," odporoval mu Kieran.

„Před námi jsou močály. Už ses někdy propadl do bažiny?" vyjel po něm Elias. „Až neuvidíme na cestu, zastavíme tak jako tak." Pak se chopil provazů. „Všechno dobrý, Lio?"

Přitakala, ale vzápětí jí z úst vyšel bolestivý vzlyk. Ucítila, jak jí ti dva začali kopat. Elias k ní okamžitě přiskočil: „Co se děje, lásko."

„Kopou," objasnila mu a on si k ní přiklekl a podepřel ji: „Kierane, lahev s čajem. Hned!"

Chlapec se natáhl po Liině lahvi a Elias ji otevřel a dal jí pár loků. „To je určitě trochu uspí, miláčku."

„Čekáš jich víc?" dotázal se jí Kieran.

„Myslím, že jsou dvě."

„Páni. Dvojčata. Tvoje první?"

Lia zakroutila hlavou. Do očí jí vpadly slzy. „Šššš," šeptal Elias. „Však ono se mu nic nestane. Je to chytrý kluk. A když dá Bůh, zase se s ním shledáš, lásko."

Kieran pochopil, že mluví o Dahliině dítěti. „Odpusť. Vypadáš tak mladě."

„To je v pořádku," pokusila se na něj usmát, ale byl to spíš bolestivý škleb.

„Měli bychom vyrazit, ale jestli ti je zle, počkáme, až to pomine," zahlásil Elias.

„Ne... Pojedeme," nechtěla být přítěží.

„Tak dobře. Připoutám tě a vyrazíme," vzal provazy, přivázal ji a poručil Kieranovi ji držet. Pak je přikryl plachtou a dal se na cestu.