Nechtěný dar (18+)

110. Odstup od ní (D)

 Anastasiya, která jí večer u ohně sdělila, že jí může oslovovat Stasi, jí k srdci nepřirostla. Měla v sobě podezřívavost a odpor k Azmariňanům. Zatrpkla a Lia se jí nedivila. Její osud v Lightmondu musel být stejně ne-li krutější než ten Dahliin. Všimla si, jak se u táboráku semkla na druhé straně k otci. Když se Elias s Kieranem vydali lovit, osaměla s ní. Na ohni se hřála voda na čaj a Lia dlouhou dobu jen hypnotizovala bublinky a naslouchala zvukům lesa. Pak se dívky dotázala: „Jak dlouho jsi byla v Lightmondu?"

„Dva roky," odpověděla dívka. „Ty prasata nás tam s otcem odvlekli."

„A jak ses dovedla dostat ven? Nebyla jsi na řetězu?"

„Před osmi měsíci, poté, co ti zločinci začali zapalovat vlastní město, jsem utekla. Dům začal hořet a tak jsem vzala několik paruk, co tam zbyly po té ochechuli, co jí patřil dům před mou rodinou. S otcem jsme se protloukali městem a jedli, co jsme si nakradli."

„Nikdy na vás nikdo nepřišel?" dotázala se jí podezíravě. Nešlo jí to na rozum. Ze Stasina pohledu poznala, že lže, ale nevěděla, jak jí to prokázat. A navíc sama toužila po tom, aby minulost zůstala v minulosti. Nechtěla jí žít.

„Zato ty jsi toho hrdlořeza přinutila tě dostat ven přes postel," ušklíbla se Stasi.

„Stasi," okřikl ji otec.

„Elias není žádný hrdlořez. Je to dobrý muž," pocítila nutnost ho bránit.

„Je to Azmariňan. A ty jsi krvezrádkyně a kurva čekající křížence."

„Tak dost!" zarazil ji Elias vracející se s Kieranem z lesa. Nesli několik králíků. „Takhle s ní mluvit nebudeš!"

„A co mi uděláš? Zkopeš mě? Znásilníš mě?" vzpurně na něj hleděla. Eliasovi se zlostí zkřivili rty, ale neřekl nic. Otočil se ke Kieranovi. „Stáhneme je." Pak společně zbavovali králíky srsti. Napíchli je na klacky a zavěsili nad oheň. Pak Elias popadl deku a přehodil ji přes sebe a Liu. Kieran přihodil do ohně. Stasi ho okatě ponoukala, aby si přisedl k ní, ale on namísto toho zamířil k Eliasovi a ten mu nabídl kousek deky. Lia se natáhla po Eliasově ruce a on přijal její dlaň.

„Myslíš, že na nás ve Stakarinu pořád čekají?" dotázala se Eliase.

„Určitě. Hned, jak dorazíme, se je pokusíme vyhledat. A Kieran půjde s námi," řekl rozhodně.

„Jo, to bych rád," přitakal chlapec.

„Ve Stakarinu čekají na to, až si odpykáš své zločiny," ozvalo se na druhé straně ohně. „Je to tak. Toho tvého Azmariňana čeká karabáč."

Lie se zastavil dech a zatmělo před očima. Elias si všiml, jak její hlava na jeho rameni najednou ztěžkla. „Jestli ji nepřestaneš strašit, tak vás necháme jít pěšky," řekl a pak ucítila jeho prsty ve svých vlasech. „Neboj se, miláčku. Nikdo mě od tebe neodloučí. Zodpovím se ze všeho, v čem jsem se provinil, a pak budeme už pořád spolu."

Přitakala, ale nemohla zabránit slzám, které se jí při představě, že by mu měl někdo zase ublížit, tvořily v očích. „Miluju tě," zašeptala.

„Taky tě miluju," usmál se.

Kdyby mohla, přitiskla by ho k sobě a líbala. Nejen na tvář. Všude. Na zahojenou kůži.

Trojice si rozlila mezi sebe čaj, pak upíjeli. Lie s pitím pomáhal Elias, protože byla příliš slabá a on se bál, aby se teplým čajem nepolila. Sotva maso řádně zezlátlo, začal ho Elias sundávat z klacků. „Můžete si taky kousek vzít, jestli chcete," ani on, ani Lia si nevšimli, že by měli nějaké zásoby, ale ze zbytku svých jim nenabídli.

„Co z toho jsi lovil ty?" dotázala se Stasi Kierana.

„To nevím. Dva, ale které..." pokrčil rameny. „Vždyť je to fuk."

Stasi se mlsně natáhla po tyčce, která ještě vězela nad ohněm. „Děkujeme, Kierane." A začala jíst. Otec se k ní přidal bez jediného slova díků.

Lia se dál nechala krmit, ale cítila, jak se jí začíná zvedat žaludek a dítka jí začínala kopat do břicha. „Už dost," zašeptala k němu, když už to nemohla vydržet. „Budu zvracet."

„Dobře, miláčku," lítostivě se na ni zahleděl a vzal ji do náručí a nesl dál od kempu, kde ji položil a přidržoval, když zvracela. Před očima se jí zamžilo a ucítila prudké kopnutí v břiše, které z ní vyloudilo zaúpění. Jako by z dálky slyšela Stasiin hlas: „Odstup od ní, ty zasranej tyrane!" Elias vstal a kolem Lii najednou zavládla příšerná zima. Otevřela oči a zahlédla dívku stát pár kroků od Eliase s porcovacím nožem v ruce.

„Kierane," zaslechla Eliase říkat. „Slib mi, že ji dostaneš v pořádku do Stakarina."

„Ne, to ne..." zamumlala, ale hned vzápětí začala znovu zvracet. Nejraději by se před něj rozběhla a chránila ho vlastím tělem. Ale její tělo jí neposlouchalo. Třáslo se. Začaly se jí stahovat plíce a nedovedla popadnout dech.

„Polož to," slyšela Kierana vyhrknout a pak ho zahlédla, jak se staví před čepel. „Jestli ho chceš zabít, tak budeš muset zabít mě."

„Tak ty taky?" zaslechla Stasi vykřiknout a dala se do pláče. „Prosím, prosím..." šeptala. „Neber mi ho."

„Poslyš, já vím, jak se cítíš. Znám ten pocit. Taky jsem si s Azmariňany vytrpěl svoje. Ale Elias je jiný."

„Lže. Oba dva vás obelhal. Viděla jsem, jak jí kopl do obličeje. Byla jsem tam. Viděla jsem to."

„Dělal jsem, co jsem musel, abych jí ochránil."

„Tak takhle si ty představuješ ochranu?"

Liu její neústupnost přiměla k dalším prosbám. Nemohla udělat víc a byla tou neschopností úplně paralyzovaná. Pak nůž letěl kamsi na zem a ona ucítila Eliasovy ruce na svém těle. Klepala se, a tiskla ho k sobě.

„Už je dobře, miláčku," řekl, ale ona na to nic neodpověděla. Neměla na to sílu. Ta úleva i přetrvávající strach jí úplně semlely.

Elias ji popadl a nesl k ohništi a ona se stále neovladatelně chvěla a tiskla se k němu. Chtěl ji položit, ale ona mu to nedovolila. Nedovolila mu se od ní odloučit. I na zemi u ohně se k němu tiskla jako malé dítě.

„Vidíš, co sakra děláš?" vyhrkl Elias rozzuřeně a hladil traumatizovanou Liu po vlasech. „Neboj se. Neboj... Už je to dobrý. Jsem tady. Jsem tady.... Oba jsme v pořádku," opakoval jí, zatímco ona mu svým stiskem zarývala prsty do kůže. Kieran k nim přistoupil a podal mu měch s heřmánkovým čajem. Elias ho začal lít Lie do úst a ona poslušně pila. Pak začala pociťovat úlevu, její stisk povolil a usnula vyčerpáním.