Nechtěný dar (18+)

82. Chovná klisna (D)

 Dostal pět ran. Když za ním večer šla se zbytky, všimla si na několika místech proříznuté košile.

„Moc mě to mrzí, lásko," zašeptala k němu azmarinsky. „Neměla jsem na tebe mluvit."

„Mě to nemrzí," usmál se na ni. „Potěšilo mě, co jsi mi ráno řekla."

„Ale ty rány..."

„Vím, že se o mě postaráš," pronesl šibalsky a unaveně přivřel oči. Pamatoval si, že i ona mu to říkávala.

„Ano, postarám se o tebe," zopakovala a vložila mu do úst lžíci. Zbytek jídla snědl potichu. Jen na sebe hleděli. Stejně tak spolu už nemluvili v následujících dnech. Pochopili, jak je to nebezpečné, a namísto riskování se rozhodli prostě jen prožívat přítomnost toho druhého. Když vešla, někdy ho slabě pohladila po tváři. Rychle, ve spěchu. Pohledem zkontrolovala zarudlé skvrny na košili.

Když ho po pár dnech Vasil se Stefanem vytáhli ven pod studnu, konečně viděla ty čáry táhnoucí se mu po břichu a kolem bradavek. A nenáviděla Stefana za tu zbytečnou bolest, kterou Eliasovi způsobil. Nemohla k němu cítit vůbec nic. Žádnou lásku. Ani přátelskou náklonnost. Byl to pro ni cizí člověk. Už s ním nehrávala karty, nepovídala si s ním. Když se Iryna vrátila z vycházky s Antonem a vyprávěla jí o tom a Stefan se k nim chtěl přidat a vyzvídat, odmlčela se a odešla ze světnice.

Po týdnu ve Světelném městě se Kostadin rozhodl zase odcestovat. Lia ho tentokrát v ložnici na kolenou prosila, ať jí nechá Auriho doma.

„Prosím, muži. Vždyť je to ještě chlapec. Potřebuje být u mě."

„Aby se od tebe mohl nakazit tím tvým věčným odmlouváním?" zakroutil hlavou. „Zklamala jsi mě, ženo. Myslel jsem si, že s tebou dostanu poklad. Že jsi prvotřídní plnokrevník... Mitkovová. Ale ty jsi ve skutečnosti jenom chovná klisna," ušklíbl se pro sebe. „Není s tebou žádná zábava. Jsi chladná a hloupá. Neumíš mě obšťastnit tak, jak bych si představoval. Každá prodejná děvka je lepší než ty."

Na to mu Lia začala rozepínat kalhoty: „Vynasnažím se, muži. Přísahám, že se vynasnažím." Vytáhla jeho úd, krátký, ale tlustý. A vložila si ho do úst.

„Konečně je s tebou rozumná řeč, ženo," řekl a chytil ji za vlasy. Pak si sám udával tempo i hloubku a ona se pokoušela nedávit a zároveň ho více vzrušovat jazykem. Myslela přitom na Auriho. Na to, že když se jí povede Kostadina dobře uspokojit, za tu noc tolikrát, kolikrát si bude přát, třeba jí ho nechá doma. Sotva se jí udělal do krku, poděkovala mu. Pak ulehla do postele a řekla: „Až budeš chtít znovu, bude mi ctí ti posloužit."

Kostadin vzal ze stolu několik těch kovových kuliček a řekl: „Roztáhni nohy." Pak je do ní vkládal a zase vytahoval. Jednou do ní sunul celou ruku a ona se kousla do rtu, aby nevykřikla. A přitom se na něj pokoušela dívat. Nevině, udiveně, svůdně. Ale už dávno nevinná nebyla, už dávno se nedivila ničemu, co s ní prováděl. A svůdně se nedovedla tvářit nikdy na nikoho. Na Eliase se vždycky, když po něm toužila, tvářila s chtíčem. Jako by jí přivedl někam, kde to milovala, a ona odtamtud už nikdy nechtěla odejít. Měla v sobě touhu a tu touhu chtěla projevit. Nemusela ho vábit. On po ní toužil sám od sebe. Pro všechny ty city, které je spojovaly.

Tu noc s ní Kostadin souložil čtyřikrát. Nad ránem ji zmohla únava a ona usnula. Probudila se až ve chvíli, kdy ji přišla vzbudit Iryna.

„Nevstávej Dahlio, ještě se prospi. Pro Antona už jsem zašla sama a jestli si chceš ještě chvíli pohovět, my už si dole nějak poradíme."

„A Auri?" dotázala se jí. „Nechal mi tu Auriho?"

Iryna zakroutila hlavou: „Ne, vzal si ho s sebou."