Nechtěný dar (18+)

195. Chladná azmarinská krev (E)

Když se tu zprávu dozvěděl, měl strach, jak se teď s příchodem spousty bývalých otroků do města, změní Stakarinský přístup k Azmariňanům a především k němu a jeho rodině. I Lia si domyslela, kam míří jeho starosti. Sotva vešel ten večer do světnice, přitiskla se k němu a dlouze ho svírala. Chtěla mu připomenout, kam až od prokletého Lightmondu došli. A že by se pádu města, pokud by zůstali v Lightmondu, pravděpodobně ani jeden z nich nedočkal. Po večeři usedl na deku k dětem a hrál si s nimi. Cítil se vůči nim provinile. Věděl, že se budou muset v budoucnosti potkávat s předsudky a ústrky od lidí, kteří si v azmarinském věznění prošli peklem. Přál si, aby mohl jejich budoucnost nějak změnit, ale netušil jak. A byl na sebe naštvaný. Ale ten dětský úsměv jej přinutil se rovněž usmát. Dahlia si k němu přisedla, zezadu jej objala a položila mu hlavu na rameno.

„Bude to znít zvláštně, ale ten pokoj mi bude chybět. Když mi zrovna nebylo příliš zle, připadala jsem si v něm po dlouhé době jako doma."

„To nebylo tím pokojem, lásko," odpověděl jí. „To bylo námi." Jemu samotnému se při myšlence, že je z jeho starého domu ruina, ulevilo. Ale byla to jen chvíle, než ho zasáhla spousta dalších myšlenek. Na Avu, na nové pořádky ve Stakarinu, na Kierana. Představa, že nechá kluka, kterého vnímal jako vlastního bratra, znovu odejít do nebezpečí tam venku, se mu pranic nepozdávala. Měl o něj strach, ale věděl, že se to pravděpodobně stane a že s tím nic neudělá.

Když v noci ulehl na matraci v kuchyni, nedařilo se mu usnout, dokud si k němu nelehla Dahlia. K jeho překvapení se nesnažila dostat do jeho náručí jako obvykle, ale objala ona jeho. Jeho hlavu si položila na svá ňadra a začala ho hladit po vlasech.

„Tys věděla, že nebudu moct usnout, viď?" dotázal se jí.

„Ten svůj starostlivý výraz jen tak neskryješ, broučku," odpověděla a dál ho hladila po vlasech. „Takhle už je to lepší?"

Na to Elias položil dlaň na jedno z jejích ňader. „Mnohem lepší."

„Nikdy jsi takhle nechtěl spávat. Těch prvních pár měsíců se mnou..."

„V té době pro mě bylo zvláštní už jen to, že tě nechám bez pout. A taky že tě nechám převzít iniciativu při milování. Kdybych udělal tohle, asi bych měl představu, že ztrácím autoritu. A s tím, jak ses mě přestávala bát, jsem já začínal mít stále větší strach, že se prozradíme. Musí to znít příšerně, ale já byl rád, že jsi ze mě měla respekt. Usnadňovalo mi to držet se pravidel."

„Ale teď se ti to líbí?"

„Teď si ve tvém náručí připadám jako v nebi," zašeptal a usnul.

O pár dnů později se navzdory strachu z nových příchozích do města, rozhodli jít na jarní ples. Eliasovi chtěl půjčit oblek Daniel. Navrhl mu to na mši. Byla u toho i Lia a ta myšlenka se jí kupodivu líbila. „Azmarinské oblečení ti sluší. Ne, že bys nebyl fešák i v gumenském, ale v azmarinském vypadáš tak nějak přirozeněji," usmála se na něj, když vycházeli z kostela. „Ale nepřeji si, abys šel v azmarinském obleku. Vezmeš si tohle," ukázala na sváteční gumenský oděv, který nosil do kostela. Většina Azmariňanů ve městě teď chodila v gumenském. V azmarinském působili, jako kdyby si říkali o rvačku. „Bude to bezpečnější," poznamenala.

Daniel šel na ples v azmarinském. Jenže ten chodil skoro vždycky v azmarinském. I když se mu to Martin pokoušel rozmluvit. Právě proto, že to pro něj bylo přirozenější. A proto, že na rozdíl od Eliase sbalil v Kingsfordu dost náhradního oblečení.

Když Daniel přišel k Dimitrovým, Anton si ho chvíli rozpačitě prohlížel, sám měl gumenský lidový vyšívaný kabátec. I Iryna měla sváteční gumenské šaty.