Nechtěný dar (18+)

7. Jsem pro tebe nepřítel (E)

 Ani ne dva týdny po Eliasově příchodu do Tanswrocku se musel poprvé chopit biče i v práci. Tresty za pozdní příchody nechával na svých podřízených. Mechanicky udílel rozkazy podle pravidel psaných shora. Při procházení táborem si však sám lecčeho všiml a bohužel se ne vždy naskytla příležitost předstírat slepotu. Nikdy si totiž nemohl být jistý, jestli se právě nedívá i někdo další. V takovém případě se z lovce mohla rychle stát další kořist.

Ten den zahlédl malého chlapce běžícího s naditými kapsami na noclehárnu. Kradl v kuchyni a zachoval se jako každé malé dítě, když si myslel, že si jej nikdo nevšimne. Ale Elias si všiml a všimli si i další. A tak mu nezbývalo nic jiného než si jej k sobě zavolat, malé ručičky na řetězu pověsit k oku u stropu a se zaťatými zuby jej do konce života označit jizvami.

Domů se ten den vracel v obzvlášť pochmurné náladě. O to víc se mu zhoršila, když mu u vchodu Merrick poreferoval o nečekané návštěvě. Bratr s chotí dorazili už dobrou hodinu před ním a Prosper nalezl nečekaný způsob jak dopomoci Eliasovi na ještě větší a temnější dno. V komnatě nalezl mladší bratr jen svou švagrovou. Seděla jako vytesaná socha, v obličeji svůj obvyklý vševědoucí výraz, z umývárny se zatím šířily Prosperovy a Dahliiny vzdechy. Ty jeho zněly žádostivě, ty její zoufale jako volání o pomoc.

„Jak dlouho tam už je?" dotázal se Verity a pokoušel se přitom znít lhostejně.

„Dvacet minut, možná půl hodiny. Trval na tom, že tě překvapíme, ale pak už se mu nechtělo čekat."

„A co ty?" zadíval se na světlovlasou ženu.

„Já si nalila čaj a taky jsem měla pár těch úžasně tvrdých koláčků," poukázala na kakaové hrudky, které se Merrick naučil péct za války, protože vyžadovaly pouze pár surovin. Když došlo kakao, schválně je v troubě připaloval. Dnes si podle jejich vzhledu Elias nebyl jistý, kterou možnost sluha tentokrát zvolil.

„Není moc dobrý kuchař," prohodil Elias a vykouzlil křečovitý úsměv.

„Ano, mohl by být trochu lepší," taktně přitakala, když se rozrazily dveře od umývárny a dovnitř vpadl udýchaný Prosper. „Trochu jsem si posloužil. Snad to nevadí. Ale máš tu couru dobře vycvičenou, jen co je pravda."

Elias zamířil k umývárně. Nespěchal. Nechtěl se nechat prozradit. Nakoukl dovnitř, všiml si, jak klečí spoutaná na čtyřech a kolem krku má uvázanou smyčku, jejíž konec teď ležel na zemi podél dívčina těla. Potlačil nutkání k ní vyrazit a zavřel za ní.

„Použil jsem pár pomůcek z vaku. To víš, disciplína se musí učit stále. Ale neboj se. Posloužil jsem si trochu jinak, takže zásluhy za toho míšence budou jen tvoje."

„Jak jsi ohleduplný," sarkasticky si ulevil Elias, ale jeho bratr stejně nikdy sarkasmu nerozuměl a Verity nemohla z jeho slov vyčíst nic než obvyklou sourozeneckou nevraživost. Pak nalil jak sobě, tak Prosperovi šnaps a rozpovídal se o práci. Hovořil v opacích. To, co jej v dole rozesmutnilo, opěvoval. Pochvaloval si důmyslnost Azmarinského národa. A pil. Hodně pil, protože kdyby nepil a dovedl by se se svou obvyklou mrštností vyhoupnout na nohy, nedovedl by už nechat Dahlii několik hodin svázanou v umývárně. Když se loučili, už sotva pletl jazykem i nohama a na chodbě zničeně sledoval, jak jeho bratr se smíchem na rtech mizí podepírán Verity.

„Nech tu děvku tak. Uvidíme se ráno. Rád bych si ještě dneska taky trochu užil," poručil Merrickovi, a když sluha odcházel, sledoval i jeho mizet a ještě dlouho poslouchal jeho kroky po schodech a bouchnutí dvířek u jeho komůrky.

Vrátil se do prázdného pokoje, zamkl dveře a namísto alkoholu si nalil plný pohár vody, aby se probral. Pak se trochu rozvážnějším krokem dopotácel k Dahlii. Rozvázal jí nohy i ruce a pomalu jí povolil smyčku kolem krku. Slyšel, jak kašle, a všiml si namodralých skvrn na jejím krku. „Zvládla jsi to," řekl a ona se mu k jeho údivu sesunula do náručí. Opatrně jí sňal z oteklých ňader železné skřipce, které si jeho bratr vypůjčil údajně pro rozvoj disciplíny.

„Dostanu tě do postele. Jen mi dej pár minut. Jsem dost opilý," konejšil jí a hladil ji po vlasech. „Děkuji ti, že jsi byla poslušná. Můj bratr by si nenechal neposlušnost líbit." Pomalu jí pomohl na nohy. „Budeš mi muset trochu pomoct. Sám tě odsud nedostanu."

Dívka přitakala, ale její tvář se s každým krokem křivila bolestí. Když ji posadil na postel, ze semknutých rtů jí uniklo zaúpění.

„Kde tě to bolí? Podívám se na to." dotázal se a ona sklopila zrak studem. Tak tohle myslel Prosper, když řekl, že si posloužil trochu jinak, napadlo jej. Položil na postel polštář a pomalu na něj uložil tmavovlasou dívku tak, aby jí podložil nateklá ňadra. Pak ve džbánu s vodou vymáchal kousek látky. „Roztáhni nohy," poručil jí a přiložil jí mezi stehna kapesník. Tekla jí krev. Jeho bratr byl nejspíš první, kdo se jí zmocnil tímhle ponižujícím způsobem.

„Uvařím ti heřmánkový čaj. Pomůže ti rychle usnout," vstal, když k němu ochraptěle zašeptala: „Prosím neodcházej," a on se dojatě vrátil a usadil se vedle ní na postel. „Věř mi, že dnes se mnou nechceš zůstat vzhůru. Jsem opilý a podrážděný. Nerad bych řekl něco ošklivého."

„Já..." zašeptala. „Chtěla bych, abys na mě mluvil. Připadám si pak míň sama."

„Tak dobře," souhlasil, ulehl ještě oblečený vedle ní a složil ruce za hlavu, „co chceš slyšet?"

„Tvá žena. Mary..." mluvení jí působilo potíže.

„Ano, Mary," přitakal, „tak se jmenovala.

„Občas říkáš její jméno ze spaní. Miloval jsi ji?"

Přikývl, „znali jsme se od dětství. Byla dcerou místního obchodníka. Můj otec byl proti tomu, abych si ji vzal, ale já jsem si trval na svém. Byli jsme svoji dva roky, ale po většinu času jsme spolu být nemohli."

„Byl jsi voják?" zeptala se a on by jí rád odpověděl, že ne, namísto toho však přitakal. „Po většinu času v Belegrutu. Ale posledních pár měsíců v Ramestalu. Na hlavní frontě u Obrových pařátů."

„Vypadají hrozivě," řekla Dahlia a on se podivil, že tu opuštěnou krajinu obklopenou močály, z níž se k nebi tyčila vysoká ruce připomínající skaliska, zná.

„Navštívila jsi to místo?"

Pokývala hlavou, „Todor mě nechtěl nechávat doma."

„Nevěřil ti, že mu budeš věrná?"

„Tak nějak," odpověděla mu.

„Takže tě chytili hned po bitvě?"

Přitakala: „Vpadli do stanu a..." zdráhala se to dopovědět.

„Ne, to je v pořádku. Nemusíš o tom mluvit, jestli nechceš. Vím, jací byli naši muži po boji."

„Ráda bych se ti svěřila, ale..."

„Nevěříš mi. Jsem pro tebe nepřítel."

Přikývla.

„Rozumím tomu," ujistil ji. „Sám nerozumím tomu, jak s tebou dovedu ležet v jedné posteli a povídat si. Zvlášť po tom, co tvoji lidé provedli mé ženě."

„Kdy zemřela?" popadla Dahlia odvahu se zeptat.

„Teprve před měsícem. Našel jsem jí ležet na zemi v kaluži krve. Nájezdníci vpadli do města v noci dva dny před naším vítězstvím u Obrových pařátů."

„To mě mrzí. Vím, jaké je to přijít o někoho, koho moc miluješ."

Elias prudce vstal a to ji vylekalo: „Omlouvám se. Neměla jsem to říct. Jsem přeci jenom Gumenka, co já můžu vědět o opravdových citech."

„V pořádku, Dahlio," ujistil ji. „dojdu ti uvařit ten čaj. Ráno brzy vstávám."

Vešel do přípravny a sklopil hlavu do dlaní. Představa, že ji trestal za to, že přišel o svou ženu, když ona přitom ve válce také někoho ztratila, mu podlamovala kolena. Možná to byl nějaký gumenský voják, který rovněž nestál o boj a který se přesto, že byla vdaná utopil v jejích havraních očích.