Nechtěný dar (18+)

92. Kieran (E)

 Ráno ho přišla vzbudit Verity, jeho první myšlenka však patřila Lie. Vylekaně kolem sebe začal šátrat: „Kde je?"

„Na zemi," odvětila mu.

„To ses už dočista pomátla?" vystartoval na ni. Vstal a obešel postel, kde zahlédl, jak se krčí nahá bez polštáře a přikrývky a svázaná. Vzhlédla k němu se slzami zarudlýma očima.

„Jeden z nás se pomátl, v tom máš pravdu," řekl a klekl si k Lie.

„Všechno v pořádku, lásko?"

Lia otevřela ústa. Na okamžik se zdálo, že odpoví. Pak zavřela oči a zteklo z nich pár slz. Těhotenství jí muselo v pocitech způsobovat zmatek.

„Lio, prosím... Odpověz mi," hlas se mu zlomil a ona slabě přitakala.

„Dobře, to je dobře," úlevně z něj vyšlo, sklonil se k ní a políbil ji na čelo. Pak ji zvedl a položil na postel. „Přikryj ji. A krm ji. I kdyby nechtěla."

Ten den v práci přistihl mladíka, jak krade. Mohlo mu být čtrnáct. Nebo patnáct, ale nechal se úmyslně zařadit mezi mladší chlapce. Kalhoty měl plné uvařených brambor. Všiml si toho z dálky. Zahlédl jej vycházet z budovy kuchyně. Věděl, že si toho brzy všimne někdo další.

„Pojď sem," houknul na něj, a když chlapec vypadal, že se pokusí utéct, dodal: „No bude to?" Věděl, že mu nerozumí, ale taky věděl, že stačí zvýšit hlas a ve strachu se připlazí.

Tmavovlasý chlapec přiběhl a on ho schoval u sebe v chatě a zadělal okna.

„Co tě to sakra napadlo?" obořil se na něj gumensky, čímž si vysloužil chlapcův udivený pohled. „Okamžitě to všechno vyndej na stůl!" vybídl ho a kluk začal vytahovat jídlo a rovnat ho na stůl.

„Jak se jmenuješ?"

„Kieran," odvětil chlapec a Elias si všiml, že má za pasem složený papír.

„Ještě tohle," ukázal na papír. „Co to je?" V tu chvíli chlapec začal couvat k zamčeným dveřím.

„Je to mapa?" dotázal se ho Elias. Pořád si uchovával naději, že ji u někoho najde. Chlapec stuhnul. „Dělejte si se mnou, co chcete, ale prosím, neberte mi tu mapu," začal si stahovat kalhoty. Zřejmě slyšel, co Azmariňané dělají gumenským chlapcům. Elias si všiml spálenin, která si kradením brambor způsobil.

„Stáhni si ty kalhoty, úplně," vybídl ho. Pak sáhl do šuplíku pro lahvičku s měsíčkovou mastí a podal mu ji. „Namaž si to. Ale jenom slabě, ať to není cítit. Je to proti spáleninám. Tu mapu si můžeš nechat, ale za mých podmínek."

Kieran se opatrně natáhl po masti a začal si s ní mazat začínající puchýře.

„To jídlo tu necháš. Ať si ho nesl komukoli, takové množství by tě stálo krk. A já bych tě nerad musel potrestat."

„Vy mě nepotrestáte, pane?"

„Ne, nepotrestám. Dnes ne," zakroutil hlavou. „Máš tu nějakého bratra nebo příbuzného, kterého bys chtěl dostat z města?"

Kieran ostražitě mlčel.

„Jestli mi budeš důvěřovat, pak to můžu zkusit. Mám ve Stakarinu také své zájmy."

Chlapec dál mlčel.

„No dobře, nemusíš mi to říkat. Ale jestli se ti někdy povede utéct a nebudeš mít kam jít, a o tom dost pochybuji, když na své straně nemáš Azmariňana, tak se v Stakarinu ptej po Antonovi Dimitrovovi a Iryně Ljubovové. Řekni, že o nich víš od Eliase Delgada. Postarají se o tebe."