Nechtěný dar (18+)

177. Zpátky do minulosti (D)

Horečka ustoupila rychle. Kašel ji stále sužoval, ale už věděla, že odpočítává dny, do chvíle, kdy se zase shledá s dcerami. A svého muže měla u sebe stále, v ložnici, na stejné posteli. Jako sobě rovného. Byl to nádherný pocit, jeho teplo a vůně. A hlas. Když ho začala víc vnímat, poprosila ho, aby jí vyprávěl. O čemkoli. „Může to být i něco smutného. Zvládnu všechno," řekla mu.

„To má být výzva?" šťouchl si do ní a pak ji políbil na tvář.

Lia se pousmála: „Ráda poslouchám o tvém životě přede mnou. I když jsou to smutné věci. Je to jako kdybych tě znala delší dobu než tě znám."

„Nevím, jestli chceš toho Eliase poznat. On byl jiný člověk."

„I když si byl malý? Občas mám pocit, že jsi snad nikdy ani dítětem nebyl."

„Z toho, jak jsem rozumný?" znovu si do ní šťouchl.

„Už nikdy nebudu pít," začertila se, ale to už začínal vyprávět. „Asi jsem nikdy tak úplně dítětem nebyl. Nebo ne moc dlouho. Od pěti jsem měl vychovatele, ale to víš. Otec byl pořád v Guménii. A když přijel, šlo mu hlavně o to, jaké dělám pokroky v učení. Se mnou většinou nemluvil. Zato strýc a bratránek byli ti, za kým jsem chodil, když už jsem toho věčného učení měl dost. Čekal jsem, až vychovatel usne, a pak se vytratil. Párkrát jsem mu dokonce předtím namaloval pod nos inkoustem knír. Jednou, když vychovatel usnul při učení střelby z luku pod stromem, jsme mu s Jackem dokonce šípy přišili kabátec ke stromu. Ale na mou obranu, kdyby tak neholdoval spánku, byl bych nejspíš mnohem vzornější žák."

„Jacka taky učil?" zajímala se.

„Ano," přitakal. „Ale míň. Strýc s tetou chtěli mít Jacka víc doma. Já nikoho neměl, tak na mě dával pozor jen vychovatel."

„Ten tvůj vychovatel... On taky tak nesnášel Gumeny? Jako tvůj bratr?"

„Jo. Řekl bych, že Vás nesnášela i moje matka. Ale jsem si jistý, že teď, když se na mě dívá z nebe, a poznala tě, ví, že jsem si nemohl vybrat líp."

„Pamatuješ si na ni?"

„Ne, vůbec. Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč jsem zpočátku dovedl být klidný s tou představou, že se mnou budeš čekat potomka. Nic mi to neříkalo. V dospělém věku jsem nikdy nemusel řešit děti. Nebo spíš jejich existenci. S Mary jsme měli problém počít děťátko."

„A kdy se to změnilo? S narozením našich holčiček?"

Zakroutil hlavou a k jejímu údivu odpověděl: „Po tvém potratu, broučku. Nebylo to hned. Myslím, že jsem byl v šoku. Ale pak, v tu noc, kdy jsi nechtěla jíst a já se šel opít, mi to všechno došlo. To, k čemu tě nutím," mluvil rozvážně a ona tak neměla nutkání ho utěšovat. Prostě jí dával nahlédnout do své mysli a putoval tam, kam ji i jeho hnaly myšlenky.

„Vlastně je to ironické," řekl. „Ta bolest, kterou jsem z toho cítil u srdce. A zároveň ta tužba po tom, to opravdu zažít. Být otcem tvého dítěte. A teď jsem otcem pěti našich dětí. Počítám každé z nich, lásko. Auriho, Seli, Iri i naše dva andílky."

„I když nebyly pokřtěné?"

„Má víra má své hranice," řekl. „A naše děti se ničím neprovinily. Zaslouží si nový život v nějakém spravedlivějším světě. Až ti bude lépe. Dáme jim jména. A pak jim uděláme u kostela pomníček," řekl. Ta představa se jí líbila. Chtěla mít místo, kde je bude moci oplakávat.

„A taky bychom takové místo měli udělat Mary a Jackovi," řekla.

„Ale..." chtěl na to něco namítnout.

„Já vím, že Mary má jistě v Lightmondu svůj hrob. Ale malé smuteční místo s jejím jménem, kam bys na ni mohl chodit vzpomínat, bys přeci taky chtěl. Do Lightmondu se už nevrátíš."

„Já vlastně nikdy nechodil ani k jejímu hrobu v Lightmondu."

„Proč?" zajímala se. Takový nezájem o ženu, kterou miloval, se jejímu muži nepodobal.

„Asi jsem se bál toho, co budu cítit."

„Že toho na tebe bude moc?"

„Že toho bude příliš málo," řekl a stichl. Lia vzhlédla a všimla si jeho zamračeného výrazu. To se jí nelíbilo. Přestože se té tváře bála, k ní natáhla ruku a pohladila jej po líčku. „Oplakal jsi ji po její smrti. Určitě by nechtěla, aby ses stále trápil. Vím, že Jack by to pro mě nechtěl."

„Občas mám pocit, že Mary patřila k někomu jinému. Že patřila k tomu jinému Eliasovi. Ne ke mně. A děsí mě to, protože vím, že jsem pro ni byl na prvním místě. Vím, že mě zbožňovala a já zbožnoval jí. Ale zapomínám na ni. Vím, že na ni myslím mnohem méně, než ty na Jacka. A to byla moje žena. Neznali jsme se pár měsíců, znali jsme se od dětství."

„Nemyslím na Jacka tak často, jak si myslíš," odpověděla mu. „Myslela jsem na něj víc, když jsem byla v Lightmondu. Ale v Ramestalu jsem se k těm vzpomínkám moc často nevracela. Nemohla jsem. A teď... Teď se snažím si občas vybavit ty pěkné vzpomínky. Třeba když jsme loupali oříšky a on předváděl, jak je dovede chytat do úst. A já..." zarazila se, protože dál už by o takových věcech s manželem mluvit neměla.

„A dál?" vybídl ji Elias. „Můžeš mi to říct. Nebudu žárlit."

„Nechci ti kazit naše společné vzpomínky."

„Vzala sis do úst oříšek a začala si ho líbat," vzpomněl si na jejich vlastní podobnou chvíli.

„Všechno, co jsem věděla o lásce a o milování mě naučil on. Všechno, až na to, co jsi mě naučil ty. A věř mi, že tys mě toho naučil spoustu," začervenala se, "Jenže to, co jsem prožila s ním, už v mé paměti nemá tak jasné obrysy. I city časem vyprchají. Je to běžné. Kdyby to tak nebylo, zbláznili bychom se žalem, Eliasi. Takhle můžu být jen jednou za čas poblázněná strachem o tebe, protože tys mě donutil se do tebe zamilovat tak silně, jak jsem si nedovedla představit, že je možné," cítila, jak jí po dlouhém mluvení škrábe v krku a musela si odkašlat. Pak jí její manžel dal napít čaje.

„To ani náhodou, Lio," zakroutil nad tím hlavou. „To ti zakazuji. K smrti jsi mě vyděsila," přiznal s dojatým smíchem.

„A ty zase mě," vrátila mu to. Pak ji políbil na čelo, na tvář a putoval k ústům. Zřejmě to už pro něj byla příliš dlouhá povídací chvíle a chtěl se svou ženou provozovat zase jinou činnost. „S nimi jsme prožili krásné chvíle, ale spolu zestárneme, lásko."