Nechtěný dar (18+)

196. Kluk z dolu a dozorce (K)

Elias s Liou se vrátili jako první ještě před půlnocí. Kieran očekával, že bude Lia celá zářit, ale ona se zdála být unavená a posmutnělá.

„Nekřičeli moc?" dotázala se a převzala si od Lyny Iri.

„Kdepak, byli jako andílci," řekla Lyna. Kieran byl na ní moc hrdý. Dnes poprvé byla schopná vzít azmarinské dítko do náručí. A když se po ní Iri natahovala a kňourala, dokonce ji něžně hladila po tvářičkách. Teď vstala a klekla si k dece, na které spinkal Ilja a vedle něj o poznání větší Selia. Kieran využil toho, že je zaujatá dítětem, a otočil se na Liu: „Jak sis užila večer?"

„Bylo to moc pěkné," oznámila mu, ale v jejím tónu nepoznával radost.

„Eliasi?" otočil se následně na světlovlasého muže.

„Pro Liu to byl dost silný zážitek. Potřebuje si trochu odpočinout," řekl, avšak Kieran si byl jistý, že mu něco neříká.

„Olga je vedle?" dotázal se pak Elias.

„Jo, šla si lehnout. Slyšel jsem Irynu včera říkat, že už brzy porodí," oznámil mu Kieran. V tu chvíli k sobě Lia přitiskla dítě a musela se zhluboka nadechnout. Elias k ní přispěchal: „Bude to dobré, lásko. Budeš u ní, až to malé přijde na svět."

Lia přitakala a nechala se od něj s dítětem v náručí obejmout. I když už uplynulo několik hodin od chvíle, kdy se upravovala, pořád jí to moc slušelo. Kieranovi lámalo srdce, že před odchodem ze Stakarina nebude moci takle vyvést Lynu.

„Trápí tě, že se o něj nepostará jeho matka?" slyšel Lynu se tázat Lii.

Lia pokrčila rameny: „Taky... A taky to, že to bude míšenec. Já se omlouvám, že to před tebou říkám. Nechci tě děsit. Ale bojím se, jaký osud čeká naše holčičky. A to malé." Pak vzhlédla k Eliasovi: „Asi bych příště taky neměla pít. Abych nebyla tak lítostivá."

„Tím se netrap, lásko," řekl na to. „Co kdybychom si dnes ustlali v kuchyni všichni čtyři? Já, ty, naše malé."

„Ale na matraci se nevejdeme," řekla mu.

„Tím se netrap. Ty a děti si lehnete na matraci. Já si lehnu vedle vás na zem."

„Tak dobře," usmála se na něj. „Ale budu muset chodit kontrolovat Olgu."

Kieranovi při pohledu na ně vhrkly do očí dojaté slzy. Nechtěl se s nimi loučit. A nechtěl se loučit s Lynou, ale věděl, že bude muset. Do pár týdnů se chtěl sbalit a vyjet. Úplně sám. Tak měl největší šanci, že nepřiláká nechtěnou pozornost. Nejprve se dá směrem k Lightmondu. Když mámu nezastihne po cestě, změní směr k Belegrutu. A pokud ji nenajde ani tam... Ne, na to nechtěl myslet. Ale nechtěl na to myslet především proto, že se cítí provinile. A že v okamžiku, kdy vyjde z města, bude část něj, která se bude chtít okamžitě vrátit, běžet za Lynou a říct jí, že nikdy neodejde. Vzal si kabát a společně s Lynou vyšli ven, kde se teď potkávali se samými opilými lidmi vracejícími se z večerní zábavy. A Lyna, která se ho obvykle bála dotknout, se k němu přitiskla, zatímco on nesl košík s Iljou. Ten se právě probudil, čímž si vysloužil pár nepěkných okřiknutí od okolních lidí.

„Všechno v pohodě?" zeptal se Lyny a ona mu roztěkaně odvětila: „Měli jsme počkat na Dimitrovi. Třeba by nás doprovodili."

„Máš strach?"

„Jo," přitakala. „Je tu moc lidí," prudce se nadechla a ještě blíž se k němu tiskla.

„Neboj se, já tě nedám," usmál se na ni a přidal do kroku.