Nechtěný dar (18+)

132. Gumenské knihy (E)

Uprostřed noci začala křičet ze spánku. Špatné spaní měla už od té doby, kdy dojeli do Stakarina, ale tohle bylo jiné. Tak hlasité, že svým křikem určitě probudila celý dům. Opakovala Auriho i Kostadinovo jméno a plakala.

„Lásko," promluvil na ni, ale ona nevypadala, že by se probouzela. Sesbíral veškeré síly a vyškrábal se do sedu, přičemž se musel opřít o rozedraná záda. „Lásko, probuď se!" vyhrkl hlasitěji, když se rozrazily dveře a dovnitř vpadli Anton s Irynou následovaní Kieranem. Byl zázrak, že se holčičky v postýlce neprobudily. Lia otevřela oči a okamžitě začala zrakem pátrat po Eliasovi a vrhla se mu do náručí. Elias si všiml na Antonově tváři překvapení. Sice tvrdil, že mu věří, nebo se aspoň snažil mu věřit, ale ve skutečnosti, když se přestal hlídat, stále Eliase podezříval, že by Dahlii mohl nějak ublížit nebo ji k něčemu nutit.

Lia se v propocené košili tiskla k němu a jemu došlo, že ho čeká bezesná noc. Měla zase jeden z těch svých stavů, kdy ho potřebovala. „To je dobrý, lásko. Byl to jen sen," zašeptal a začal ji hladit po vlasech.

„Dojdu jí pro vodu," navrhla Iryna, zatímco Anton navrhl, že se holky přesunou na noc ke Kieranovi.

„Ne, to je dobrý," protestoval hned, protože věděl, že ta pouhá zmínka Dahlii podnítí k dalšímu pláči. A skutečně, roztřásla se. „Prosím nedávejte je pryč. Prosím, jsou to naše holčičky."

„Nikdo ti je nevezme, miláčku," šeptal k ní. „Zdálo se ti o Aurim?"

„Už ho nikdy neuvidím," vyšlo z ní roztřeseně.

Elias si chtěl něco vymyslet, ujistit ji, že uvidí, ale byl si jistý, že ne. A teď už taky znal tu bolest z představy, že by ho někdo mohl odloučit od dítěte. Měl dojem, že kdyby mu vzali Seli s Iri, tak by zešílel zoufalstvím.

„Šššš, jsem tady lásko," přešel do azmarinštiny. „Jsem tu s tebou."

Iryna přiběhla s vodou a podávala ji Dahlii: „Na, tu máš děvenko, napij se," pronesla, ale Dahlia se jen víc přitiskla k Eliasovi, až musel sevřít zuby.

„Můžete to položit na stolek?" zeptal se jí. „Vypije si to, až se trochu vzpamatuje."

„A neměli bychom zavolat dok..." chtěl navrhnout Anton, když ho zarazil Kieran: „Ne. Elias to s ní zvládne," podpůrně se na něj usmál.

„No dobře, kluku," řekl Anton. Nebylo jasné, jestli mluví na Kierana nebo na Eliase. Když zase odešli spát, Elias zhasl a dál objímal plačící Dahlii. Ztichla až za svítání. Měla otevřené oči, ale hleděla nepřítomně kamsi na koberec u postele. Pak, jako by si vzpomněla na Eliasův trest, zhrozeně vzhlédla: „Co tvoje záda?" Než stačil odpovědět, tak vstala a rozběhla se do koupelny, pak se vrátila s obkladem. Elias se z posledních sil překulil zpět na břicho a ona mu překryla zarudlou kůži. Pak si znovu lehla k němu a on se rozhodl už k včerejšku nevracet, aby jí znovu nerozplakal. Jen se natáhl po její ruce a usnul.

Následujícího dne se šel Kieran přihlásit do místní školy. Chtěl ještě nějakou dobu studovat a přitom pomáhat kantorovi ve školní knihovně.

„Máš rád knihy?" dotázal se ho Elias udiveně, když mu tu novinu sděloval.

Kieran přitakal a Lia, která obvykle po svých záchvatech překypovala dětinskou náladou si do Eliase šťouchla: „Gumenské knihy, drahý."

Nevěděl, jestli ho tak překvapilo, že ho opravuje nebo že u toho používá to zvláštní oslovení.

„Co je špatného na gumenských knihách?" odtušil Kieran.

Elias nad tou otázkou zakroutil hlavou. Nechápal, jak se může tak hloupě ptát.

„Podle Eliase všechno," odpověděla za něj Dahlia. „On naše knížky nesnáší."

„To je silné slovo."

„Vážně?" podezřívavě na něj hodila očko.

„Prostě jsou v nich věci, co nedávají smysl."

„A ty vaše hrdinské eposy smysl dávají?"

„Alespoň v nich nejsou žádní Domovojové a podobné nesmysly."

„Má matka jednou..." spustil Kieran a Eliasovi okamžitě došlo, kam tím míří.

„Jednoho viděla v lese?" dořekl a útrpně přivřel víčka.

Lia ho pohladila po tváři: „To bude dobrý, lásko. Kieran ty knížky bude držet daleko od tebe, neboj."

„Utahuješ si ze mě," zasmál se nad jejím hraným omluvným tónem.

„Možná trochu," usmála se.

„Vlastně je tu ještě jedna věc, kterou jsem s tebou chtěl probrat," přerušil jejich cukrování Kieran a vytáhl v gumenštině psaná lejstra. „Chci, abys mě zastupoval při studiu. Jsem nezletilý a nemám tu žádnou rodinu."

„Proč zrovna já?" úsměv mu na tváři stuhl.

„Jsi tu můj nejbližší přítel..."

„Ale taky jsem Azmariňan. Jak se na tebe budou ve škole dívat? Radši to dej Antonovi."

„Je mi fuk, jak se na mě budou dívat. Jeho ještě pořádně neznám. Ty jsi za tu krátkou chvíli jako můj bratr."

Elias si od něj dojatě převzal papíry a bez čtení se podepsal na konec stránky. „Tady to je, brácho."

„Dík, brácho," pousmál se Kieran.