Nechtěný dar (18+)

49. Jizvy (D)

 Opatrně mu na záda nanesla látku a tu Anton pokladl venkovním sněhem. Pak společně usedli k Iryně.

„Vím, že ti dlužím vysvětlení," sklopila před Irynou kajícně zrak a přitom po očku kontrolovala spícího muže. „Já a Elias. My... Nebyli jsme jenom pán a otrokyně. Zamilovali jsme se do sebe."

„Ale co to povídáte, paní. Vždyť ten Azmariňan vám moc ubližoval."

„Elias dělal, co musel."

„To vám namluvil? Děvečko, jak jste se mohla nechat tak ošálit?"

„Nic mi nenamluvil." hlas se jí zlomil. „Ano, ubližoval mi," přiznala před oběma. „Ale taky kvůli mně riskoval. Když jsme byli spolu sami, tak o mě pečoval. Dával mi svoje jídlo, zatímco sám jedl moje příděly, nechával mě spát v měkké posteli a nenutil mě nosit okovy. Mohla jsem se mu svěřit s čímkoli jsem chtěla, a on mě za to nepotrestal. A taky mi nosil květiny a vodil za mnou mého synka."

„Vodil k vám Auriho?" zopakovala po ní Iryna.

„Viděla jste ty jizvy po biči..." odtušila Lia. „Ano, ty mu taky udělal Elias. Ale on nechtěl... Nosil mu jídlo navíc. Vždycky ho nechal si to sníst u něj v kanceláři v dole, aby to nikdo jiný nezjistil. Ale Auri si u sebe něco tajně schoval a pak ho s tím přistihli. Elias si to moc vyčítal."

„Vyčítal si i to, co prováděl vám?" vyhrkla služka s opovržlivě.

„Vyčítal si každou jizvu, kterou mi způsobil." Byla si tím jistá. „Já vím, že jsme vás dostali do nelehké situace, ale prosím... Nechci, aby za moji lehkovážnost trpěl můj synek," hlas se jí zachvěl, Anton se k ní natáhla a stiskl jí dlaň.

„A vy? Jak jste do toho zapletený vy?" zajímala se Iryna.

„Tady s děvečkou se znám už z Ramestalu, to je pravda. A s klukem," kývl k Eliasovi, „od loňského října. Byl to dozorce v kempu uhelného dolu. Načapal mě se spisy pro gumenský odboj, řekl mi, že má u sebe Dahliu a že nám pomůže s převratem."

„A vy jste mu věřil?"

„Zpočátku vůbec. Kluk toho moc nenamluví. Ale informace, které mi dával, byly pravdivé. A taky mi tady od děvečky občas nosil lístek. Byl první, kdo nám dal ucelenou představu o tom, kolik je ve městě Gumenů, a plán města. A taky nás kryl, když jsme hloubili podchod z města. Za to chtěl, abychom umožnili Lie i oběma jejím dětem odejít před dobytím města. Přál si, aby mělo i jeho dítě možnost přežít. Sám s nimi utéct nechtěl."

„To jsou pěkné řeči, ale proč je odsud tedy nedostal?"

„Protože dobytí města mělo přijít až o dva dny později. Slyšel jsem, že se pak plány změnili, aby došlo k momentu překvapení. Kdyby náhodou ve městě byli zrádci," vysvětili jí Anton. V tu chvíli Lia zaslechla, jak Elias cosi nesrozumitelného mumlá, vstala od stolu, přisedla si k němu a začala jej hladit po vlasech. „Jsi v bezpečí," zašeptala azmarinsky a políbila ho na vousy porostlou tvář. „Jsi v bezpečí, miláčku." Chtěla se jít podívat nahoru do Stefanova pokoje po klíči od okovů, ale neudělala to. Pořád z Iryny cítila nedůvěru.

„Co mu to říkáte, paní?" dotázala se jí.

„Říkám mu, že je v bezpečí," odvětila Dahlia popravdě. Pak vstala a zašla nahoru pro Auriho a přivedla ho do světnice. Chlapec se zahleděl na u kamen ležícího muže, ale nic neřekl. Usadil se ke stolu, kam mu Dahlia připravila psací potřeby. Pak se Lia usadila znovu vedle Eliase a dotkla se spoutaných dlaní, které jej tlačili do hrudi. Na chvíli tak spočinula.

„Kdy se má vrátit váš muž?" dotázal se Anton.

„Za pět dnů. V pátek. Možná."

„Kdyby přijel dřív, dovedete ho dotáhnout zpátky?"

Lia si vyměnila s Irynou nejistý pohled. Sama by to jistě nedovedla.

„Nějak to zkusíme," pronesla k její úlevě Iryna.

„Tak dobře. Vždycky se sem večer zastavím, kdybyste něco potřebovali. Ale raději se s ním nepohybujte u oken a..."

„Děkuji, Antone. Tohle všechno vím. Dám si pozor," přitakala Lia, pak se rozloučili. Když Iryna začala vařit večeři, odřezky dávala na stranu pro Eliase, ale Lie se to nelíbilo. „Tohle jíst nebude," zarazila jí.

„Snad ho nechcete krmit pánovým jídlem," spílala Iryna.

„Udělám to, co by on udělal pro mě," odvětila jí. „Jestli chcete někomu dát zbytky, tak si je vezmu já."

Iryna nad tím nevěřícně zakroutila hlavou. Pak došla do komory ještě pro několik brambor a mrkví. „Uděláme větší porci. Azmariňané toho prý snědí hodně." Uvařila zeleninový vývar a nalila jej do misek. Lia si jednu z nich vzala a klekla si k Eliasovi. „Elio..." zašeptala. „Vzbuď se, miláčku." Když viděla, že pomalu otevírá oči, nabrala opatrně polovičatou lžíci. „Nakrmím tě, dobře?"

Zahlédla, jak pootevřel ústa, a vložila mu do nich první lžíci, pak další a další. Moc toho nesnědl. Měl scvrknutý žaludek, ale přesto cítila podivnou pýchu na to, že to zvládl. Dojedla zbytek, pak se k němu přitiskla a hladila jej jemně po tváři. Horečka lehce klesla. Když Iryna odešla dát malého spát, zašla do spižírny pro sklenici, a dala ji pod deku. „Jinak to nepůjde, miláčku. Omlouvám se," zašeptala.