Nechtěný dar (18+)

174. O monstrech a lidech (D)

 „Viděl jsem čtyři ručičky, a čtyři nožičky. A jednu pěknou křiklounku..." vyprávěl jí Elias.

„Seli?" zašeptala unaveně.

„Iryna říkala, že je to proto, že jim chybíme."

„Tak to bys asi měl být víc s nimi. Kieran to tu se mnou určitě taky zvládne. Nebo bys..." do očí jí vpadly slzy.

„Šššš," zašeptal k ní. „Ať mi chceš říct cokoli, klidně to řekni."

„Mohl bys je přinést ke mně. Já vím, že jsem se zachovala špatně, ale já si uvědomuji, že jsem byla lehkovážná. Poučím se. Jenom bych si je pochovala."

„Ty si myslíš, že jsem je nechal odnést kvůli tomu, že ses zachovala lehkovážně?" zopakoval udiveně a přitom přešel do azmarinštiny, zřejmě aby si byl jistý její odpovědí.

Lia mu odpověděla mlčením.

„Tak to není Lio. Jsi nakažlivá."

„Opravdu?" vzhlédla k němu a on přikývl. „Dohodli jsme se, že u tebe budu jenom já."

To jí dojalo a na tváři se jí rozlil široký úsměv, ale za chvíli už s ní zase otřásl další příval kašle. Pak uviděla, jak dovnitř vstoupila Lyna. Pořád se před ní styděla za svoje mlčení.

„Neruším?" zeptala se a zaklepala na dveře.

„Ne, vůbec," zaslechla říkat Eliase, který ji podepíral. „Lyna se přišla podívat na Illyu, miláčku."

„Už je ti líp?" tázala se jí Lyna.

„Mě je nádherně," pokusila se zlehčit svojí situaci i napětí. „Celý den se tu jenom válím a přecpávám se kompoty. A mám horečku, takže už mi rozhodně není zima."

Elias ji pohladil po vlasech a začal ji podkládat polštáři, aby ji mohl nechat o samotě. „A taky mám toho nejlepšího pečovatele, jakého jsem si mohla přát," dořekla a on, zatímco opatrně obcházel Lynu do kuchyně se na ni usmál. Modré oči měl propadlé únavou, ale ani jednou na ni nezvýšil hlas a nevybil si svou frustraci. Jen jednou, v tom největším zoufalství ho zaslechla říkat tím chladným tónem, že je jeho a nikdy jí nedovolí ho opustit. Na chvíli jí to zmátlo horečkou pocuchané smysly, ale už se to zase spravilo. Všechno se spravilo. I když se cítila strašně, hlava jí třeštila a srdce jí bilo jako splašené. Věděla, že to zvládnou. Bez peněz, unavení, ale spolu. S mužem, který vnímal, jak se cítí a že je taky jenom člověk, který dělá chyby.

„Můžu se tě na pár věcí zeptat?" vrátila ji Lyna zpět do reality.

Přikývla: „Na cokoli. Nerada bych přišla o tvé přátelství."

„O to nepřijdeš," usmála se na ni Lyna a usedla na druhou stranu postele. „Kieran mi o tvém muži řekl spoustu pěkných věcí. Já to jenom celé nedovedu pochopit."

„Že jsem si vzala svého majitele?" ušklíbla se pro sebe.

Lyna přikývla: „Já poznala Azmariňany jinak."

„Jako monstra, které tě viděli jen jako zvíře?" pojmenovala ten pocit, který sama znala.

„Jo," přikývla a Lia si všimla, že má v očích slzy.

„Já taky. Pár z nich. Ale první muž, kterého jsem kdy poznala a který měl světlé vlasy, byl Azmarinský otrok v Ramestalu. A ten byl ke mně vždy milý. Tak jsem zjistila, že mezi nimi jde najít i ty, kteří nejsou krutí. To, že další z nich byl můj otrokář, byla jen podivně zvláštní náhoda. A taky nám chvíli trvalo, než on zjistil, že jsem stejně lidská jako on. Ale teď už o tom nepochybuje a je to ten nejmilejší manžel, jakého jsem si mohla přát."

„Chvíli mi potrvá, než si na něj zvyknu," zamyslela se Lyna.

„Vím, že i Elias si to uvědomuje a bude k tobě laskavý."

„Viděla jsem, jak svědomitě o tebe pečoval."

„Je v tom už dost zkušený," pousmála se pro sebe. „Ligtmond je na bolístky dobrá škola."

„Jo, to je," potvrdila Lyna. A pak nervózně spustila: „Chodím teď za Ilyou. Pan Novik mi to povolil."

„To jsem ráda. Taky bych u sebe chtěla mít ty moje andílky. Ale Elio říkal, že jsem nakažlivá."

„Říkal to i pan Novik," potvrdila jí Lyna. „Tvůj muž má dobrou gumenštinu," dodala pak.

„To jsem ráda. Učila jsem ho já."

„A on se od tebe nechal opravovat?"

„Věděl, že mi tím dodává odvahu. A já se ho v té době ještě stále dost bála," znovu cítila, jak se jí do krku hrne kašel a dochází jí vzduch. Rozkašlala se a viděla, jak dovnitř rychle vbíhá Elias, podepírá ji a dává jí napít. „To je dobrý, jen hezky zhluboka dýchej," slyšela ho říkat a učinila, co jí nakázal. „Jak jsem říkala, rozhodně si nemůžu stěžovat," pronesla a Lyna přitakala: „To vidím, a usmála se.