Nechtěný dar (18+)

125. Rozsudek (E)

 Všiml si, jak bolestí přivírá víčka. Ve tváři měla nepřirozeně světlou barvu. Nenáviděl se za to, že tam kvůli němu musela přijít. Pořád jí ztrpčoval život. Bil ji, znásilňoval ji. A nechal ji znásilňovat jinými. Tak dlouho se to snažil vytěsnit z hlavy a omlouvat to. Ale teď ty vzpomínky nechal volně proudit. Vzpomněl si, jak ji v tom prvním týdnu přivazoval ruce k čelu postele. Jak zavřela oči a strnule vydržela jeho přírazy. A pak se od něj nedočkala žádných tišících slov. Prostě se svalil vedle ní. Jako by to byla jen samozřejmá povinnost. Nebral ohledy na její pocity. Měl dojem, že stačí, když ji nebude bít. Že už tím jí prokazuje laskavost. Skutečně byl zrůdou. Nezasloužil si ty milá slova. Když řekla, že je tátou jejích dětí... S takovou něhou... Nedovedl ovládnout slzy.

A teď tam seděla, jen pár kroků od něj. Ruku si tiskla na srdce a popotahovala. A jeho každá ta slza bolela. Nechtěl, aby kvůli němu plakala. Nezasloužila si to. Připadalo mu, jako by byla jeho součástí a tu bolest cítil proto, že skrze ní trpěl on. Už, když vešel do síně. Jako by mu najednou někdo vrátil rozbolavělou část jeho samého. Připadal si zase kompletní, ale zároveň zraněný.

Po Dahlii k pultu předstoupila žena, kterou nikdy neviděl. Gumenka, která se představila jako Nadya Smirnová. Vypadala jako počestná žena. Neměla jedinou jizvu. Elias se nemohl ovládnout a jeho obličeje se zmocnilo vystrašené zmatení.

„V jakém vztahu jste k projednávané záležitosti?" dotázal se soudce.

„Jsem matka chlapce, kterému tenhle pán zachránil život," otočila se na Eliase a namísto soudce začala promlouvat k němu: „Bylo mu jenom pět. Zajali mě i mého syna a jeho otce. Mě i manželovi se podařilo uprchnout ještě při převozu do města. Ale synka jsme u sebe neměli. Vzali nám ho už v Belegrutu. Mysleli jsme si, že jsme o něj přišli, ale pak jsme se po převratu vypravili do Lightmondu, abychom tu záležitost mohli uzavřít. A tam jsme ho našli. Říkal, že jste mu zachránil život a občas jste mu dával jídlo. Chtěla bych vám za něj moc poděkovat. A pokud by to bylo v budoucnu možné, rád by vám osobně poděkoval i můj synek."

Elias by na to rád něco řekl, ale v ústech měl stále roubík, a proto jen dojatě přitakal.

„Setkala jste se v Lightmondu ještě s nějakými dětmi, kterým pan Delgado zachránil život?" dotázal se jeden z mužů v Radě.

„Ano," přitakala. „Vím nejméně o třech."

„A o tom, jaké dával tresty, jste také slyšela?"

Přitakala: „Můj chlapec od pana Delgada dostal dvě rány bičem."

„A přesto jste mu vděčná?"

„Říkal, že by za to, co udělal, mohl dostat o dost víc. A taky si ho pak k sobě pan Delgado několikrát zavolal a rány mu trochu omyl, aby se mu do nich nedostal hnis."

Zatímco žena mluvila, z chodby vešel dovnitř Stasiin otec. Když Elias vzhédl ke Stasi, všiml si, že ji otcův příchod překvapil. To mohlo být dobré znamení. Nadya Smirnová se odešla posadit na lavici svědků a starý muž zaujal její místo. Nahlásil jméno a věk a pak oznámil, že je Anastasyin otec a cestoval s nimi.

„Má si toho v Lightmondu spoustu vytrpěla. Jako rodiče mě upřímně bolí všechno, čím si prošla. A proto bych rád poprosil soud, aby ji soudil mírně za její falešnou výpověď."

Všechny oči v sále najednou směřovaly ke Stasi.

„Naznačujete, že vaši dceru pan Delgado nenapadl?" nevěřícně se dotázal soudce.

„Přesně tak. Má dcera si to vymyslela. Ze vzteku na Azamriňany, kteří jí moc ublížili."

„Vy jste byl tu noc vzhůru?"

„Ano," přitakal. „Ještě uprostřed noci jsme jim sebrali věci a utekli. Sami jsme s sebou žádné jídlo neměli a Stasi nechtěla zůstávat s nimi. Azmariňanů se bojí."

Po jeho výpovědi už žádný svědek nepřišel. Soudce se šel poradit se Soudní radou a všichni ostatní čekali na rozsudek. Dahlia se zdála být unavená, klížila oči. Anton se k ní nakláněl a cosi jí šeptal. Zřejmě se jí pokoušel přesvědčit, ať jde domů. Ale ona nad tím kroutila hlavou. Opřela se o Irynu a snažila se zhluboka dýchat. Elias začal skrze roubík mumlat a jednoho ze stráží napadlo mu ho sundat.

„Na vyhlášení rozsudku mu ho beztak máme sundat," objasňoval tomu druhému.

„Ať jí vezmou domů," vyšlo mu z vyprahlého hrdla. „Je jí zle."

Ale to už se vracela porota a všichni v sále povstali. Dahlii museli z obou stran podpírat.

„Jménem Stakarinského lidu je Eliasovi Fredericku Delgadovi umožněno ve městě přebývat," oznámil a Eliasem se rozlila úleva. „Soud přihlédl ke všem polehčujícím okolnostem, dospěl však k názoru, že ne všechny přečiny tohoto muže byly páchány z absence vlastní vůle. Za násilí páchané na Gumenském lidu v čase války a činech spáchaných na Dahlii Chakarové se odsuzuje k padesáti ranám bičem, bez delšího odkladu v ranních hodinách následujícího dne. Pokud se ještě někdy dopustí jakéhokoli fyzického násilí na území Stakarina, bude potrestán šedesáti ranami. Počet se bude s každým dalším přestupkem o deset ran zvyšovat. Dále je..." uprostřed rozsudku se zarazil. Všichni zůstali zírat na Dahlii, která se zhroutila a bezvládně klesla k zemi. Elias se chtěl strážím vyškubnout.

„Lio!" vykřikl.

„To bude dobrý, kluku," vyhrkl Anton, aby ho sklidnil. Pak popadl Dahlii do náručí a nesl ji ze soudního sálu. Zbytek rozsudku Elias snad ani neslyšel. Věděl, že mu zakážou pracovat jinak než rukama, že se nebude moci podílet na vedení města, ale to mu bylo jedno.