Nechtěný dar (18+)

104. Odjíždíme z města (E)

 Našel ho náhodou. Východ z města, který byl sice strážen, ale dalo se jím projít. Došel k němu s mapou v ruce. Posledních pár dnů ji brával s sebou a po nocích se coural setmělým městem od jednoho východu ke druhému. Ten večer už to byl jeho poslední plánovaný východ. Když u brány narazil na stráže, chtěl se zase otočit, ale kolem něj mezitím projel podezřelý povoz překrytý plachtou.

„Kolik jich vezeš?" ozvalo se šeptem.

„Čtyři. Všechno ženy."

„To bude drahý."

„Mám padesát zlatých."

„Pár minut s tou nejhezčí z nich a můžeš odjet," ušklíbl se strážný. Pak vůz vjel dovnitř. Elias se potichu přiblížil.

„Co tu chceš?" ozvalo se a on si stáhl kápi do čela.

„Kolik za dva?" nejistě vykoktal.

„To záleží na pohlaví."

„muž a žena."

„Třicet," oznámil mu.

„Tolik nemám," uvědomil si Elias. Mohl dát dohromady nanejvýš dvacet.

„A je ta Gumenka pěkná?" dotázal se ho strážný.

Elias pochopil, oč mu jde. Zvedal se mu z toho žaludek. Ze všeho, co za posledních osm měsíců dovolil, se mu zvedal žaludek, ale tohle mohla být jeho poslední a zároveň jediná šance. „Pěkná. Moc pěkná. Ale březí."

„Na tom nesejde. Přijeď s nimi a s tím, co dáš dohromady, a třeba se dohodnem."

Když Elias dorazil do pokoje, rozsvítil světlo a sklonil se k Dahlii. „Posaď se, rozkázal rozespalé dívce, když jí sňal okovy a pomohl jí do sedu. Udiveně na něj zírala, ale nic neřekla. Elias jí zajel rukou do vlasů. Pak ji nehledě na její přání začal líbat na tvář, poté na krk a pomalu se přesouval k ústům. Potřeboval si připomenout její tělo, kdyby to náhodou nevyšlo. Moc ji potřeboval. Lia s ním nespolupracovala, nelíbala ho nazpět. Oči měla zavřené. Dlaní se přesunul k jejímu břichu, když se jej však dotkl, zničehonic otevřela oči a vrazila mu facku.

Elias od ní vylekaně odstoupil. Měl pocit, že se propadne studem. I Lia se tvářila vyděšeně. „Omlouvám se, pane... Moc se omlouvám..." z očí jí stékaly slzy. Rty měla ještě stále vlhké od těch jeho. Světlovlasý muž na ni pár vteřin zíral, pak vyběhl do kuchyně a tam usedl na zem. Byl pevně rozhodnutý se s ní ve Stakarinu rozloučit a nechat ji jít si vlastní cestou svobodnou. I když ho mrzelo, že jí ho bude připomínat jejich společné dítě.

Následující dny pořizoval jídlo, oblečení a přikrývky. Schovával je u sebe v kanceláři. Taky pořídil lahve na vodu. Den před plánovaným odjezdem Kierana nechal zavřít na samotku.

„V noci odsud odjedeme," oznámil mu a sledoval, jak se chlapec široce usmívá.

„Bude to nebezpečné," krotil jeho radost.

„Raději umřu při útěku, než tu strávit celý život," řekl na to Kieran a nechal se Eliasem odvést v poutech na samotku, kde si ho plánoval v tichosti v noci vyzvednout. Na trhu si pronajal povoz vystlaný senem. Neměl ale v plánu ho majiteli vrátit, stejně jako mu nevrátí koně do něj zapřaženého.

Když přišel domů, nechal si od Cedricka napustit vanu a dal mu peníze, aby si za ně zašel do hospody. Pak Liu nakrmil, vzal a donesl do vody. Tentokrát se k ní svlékl. I on se potřeboval umýt. Nechal si ale na sobě spodky. Už dlouho mezi nimi panovala tichá domácnost. Dahlia na něj mluvila jen omezeně. Po té facce jako by se mezi nimi všechno propadlo a on se k ní už nemohl dostat zpět. Ani jako přítel. Opatrně ji omyl, uložil do postele a pak došel pro hřeben. Lia na něj překvapeně hleděla. Nikdy ji nečesal. Usedl vedle ní, a začal jí opatrně rozčesávat zplstnatělou hřívu. Když byl u konce, vlasy jí spletl do pevného copu. Na cestě to bude praktičtější. Na trhu jí nakoupil oblečení, aby zůstala i přes noc pod plachtou na povoze v teple. Pak sáhl do šuplíku pro šperk. Dahlia okamžitě zbystřila.

„To ne, pane. Prosím... Já už budu hodná," řekla a začala ze sebe odkrývat peřinu.

„Uklidni se, Dahlio," řekl. „Neberu ti ho. Zase ti ho vrátím."

„Je to kvůli tomu, že jsem Vás napadla, pane? Chcete mě potrestat?"

Elias se prudce nadechl, aby nebouchl. Pak k ní mírně zašeptal: „Spi. Já si budu ještě chvíli číst." Nechal na své straně postele hořet svíci a ulehl s knížkou. Nečetl. Jenom čekal, až se nachýlí druhá hodina. Ani Lia nespala. Všiml si, jak si pod peřinou hladí břicho.

„Kope?" dotázal se jí.

„Ne, asi spinká," odvětila mu unaveně a nejspíš proto ho zapomněla oslovit pane.

O pár minut později vstal a hodil knihu do vaku. „Odjíždíme, Lio," oznámil jí.

Lia na něj strnule zírala. Nedocházelo jí to. Pak se najednou zatvářila vyděšeně: „Nedávejte mě někomu jinému. Prosím, pane... Prosím, já už budu hodná."

„Ale co tě to napadlo. Odjíždíme z města. Do Stakarina."

To už Lia chápala, co tím myslí a začala se sama škrábat z postele. Elias k ní hodil svojí košili. „Zatím ti bude stačit tohle. Jestli se nám to podaří, po cestě se převlékneš. Dole mám povoz."

Dívka na sebe začala spěšně navlékat košili.

„Ale má to jeden háček," zarazil se. „Brána je hlídaná, za úplatu nás pustí ven, ale nemám tolik, kolik požadují. Slíbil jsem, že..."

Viděl, jak na něj Dahlia zahlíží. Pomalu jí začalo docházet, co tím myslí. „Že můžou mít mě?" zeptala se rozklepaně.

„Je to jenom jednou. Naposledy. Kdyby byla jiná možnost..."

„Dobře," přitakala. „Zvládnu to. Pro to malé udělám všechno."

„Já také," přitakal a o pár minut později už ji bral do náručí a nakládal na vůz a přikrýval dekou a plachtou. „Hlavně tiše," zašeptal k ní. „Ještě vyzvedneme někoho."

Zajel k zadní bráně do tábora a přelezl plot. Pak zašel do své kanceláře pro mapu a věci a ke kopkám pro Kierana.

„Honem ven," zašeptal k němu do tmy, když mu odemkl, a chlapec okamžitě vyběhl. Pak se společně proplížili k plotu. Elias pustil jako prvního Kierana, protože věděl, že prací v dole a malými příděly jídla vysílený chlapec bude potřebovat pomoc. Pak seskočil i on, ale při skoku se praštil do poraněné nohy a zaúpěl. V tu chvíli ho Kieran strhl na stranu, aby se nepřipletli pochodním právě procházejícím strážím.

„Dík," zašeptal Elias a Kieran jen kývl na znamení, že mu chrání záda stejně jako Elias jemu. Pak došli k vozu.

„Schovej se pod plachtu," nařídil mu Elias, ale pak ho chytil za rameno. „Počkej. Je tam těhotná dívka. Vezeme ven i ji. Až zastavím u brány, pomůžeš mi ji sundat. Neměl jsem dostatek peněz na úplatek, musíme zaplatit jí."

Kieranovi okamžitě došlo, jak to myslí. Jeho přátelská tvář nabyla odtažité rysy, přesto vylezl na vůz a v tichu ulehl pod plachtu. Elias pak zajel k bráně a čekajícímu strážnému hodil měšec: „Dvacet jedna zlatých. Víc nemám."

„A ta holka?" dotázal se obtloustlý chlapík a za ním z dvířek ve vchodu k bráně vyšli další dva.

Elias stáhl plachtu a kývl ke Kieranovi, který Lie pomohl se posadit. Elias si ji pak přitáhl na kraj vozu, vzal ji do náručí a vešel s ní do strážnice.