Nechtěný dar (18+)

115. Jsem Azmariňan (I)

 Dahlia pomalu začala nabírat sílu. Stále spala, a když se jí snažila nakrmit, musela se obrnit trpělivostí a připravovat jí především řídké polévky, které ji tolik neunavovaly. Neprobouzel ji ani dětský křik. Svá děťátka k sobě přivinula jen jednou a od té doby byla příliš slabá na to, aby reagovala na jejich pláč. Malá Seli byla velký jedlík a nevadilo jí pít kozí mléko. Naproti tomu Iri jej přijala jen při největším hladu, a to Irynu zneklidňovalo. Doktor k nim poslal kojnou Sashu Rastolnikovou, ale ta se odhodlala krmit jen Seliu. K Iri se nepřibližovala. Dokonce dítě nazvala domovojovým potomkem. Iryna chtěla tu ženu ihned vyhodit ze dveří, ale Anton jí stranou pošeptal: „Aspoň jednu holčičku nakrmí. Je to lepší, než nic."

Udivilo ji to. Obvykle býval on ten příkřejší. Nikdy se s ničím moc nepáral. Zato ona byla ta praktická. Ale Anton byl ve vztahu k Dahlii vždycky otcovsky ochranářský. A chtěl pro ni to nejlepší i teď. Iryna měla tu dívku ráda, ale zároveň jí připomínala staré časy, kdy Iryna věřila v jiný, černobílý svět. Odrodila už spoustu míšenců, ale dřív jim nikdy neříkala míšenci. Byly to válečné outěžky ze znásilnění. Kříženci. Neuměla v nich vidět děti rovnocenné těm gumenským. A rodičkám často sama radila, aby je, v případě, že se narodily světlovlasé, odnesly k cestě do Azmarinských vrchů. Teď jedno takové dítě neslo Irynino jméno a ona se zavázala splatit svůj hřích a přistupovat k němu jako k božímu tvoru. Nezáleželo na tom, jaký Bůh ho stvořil. A stejně tak se rozhodla projevit laskavost k jeho otci.

O Eliase se s Dahliou staraly několik měsíců. Za tu dobu pochopila, že je to čestný člověk, a také, že je jistě mnohem mladší, než jak působí. Vypadal na třicet, ale nyní už věděla, že mu musí být nanejvýš dvacet pět, možná i méně. Byl to mladý a překvapivě srdečný muž, který si toho hodně vytrpěl. Přesto nezahořkl. A Iryna k němu brzy začala pociťovat mateřskou lásku, k čemuž jistě přispěl i fakt, že o něj musela často pečovat. Když ho viděla přijít v doprovodu vojáků do kuchyně, byla ráda, že jej vidí zase stát na nohou, ale zároveň viděla i zoufalství a únavu, kterou pociťoval, a z toho se jí ustrnulo srdce. Když se Anton na třetí den od Dahliina porodu vrátil domů z práce a vyprávěl jí, že byl zase za Eliasem, ale že ho opět sotva vnímal, rozhodla se ho navštívit i ona.

„Zanesu mu něco k jídlu."

„Nenechají tě mu to dát," odporoval.

„Alespoň to zkusím. U soudu potřebuje mít sílu, aby mohl vůbec vypovídat," namítla.

„Ty to tu jen na chvíli pohlídáš. Kieran ti bude k ruce, kdyby se něco dělo," kývla k hochovi míchajícímu u sporáku polévku. Od příchodu k Dimitrovovým se jim chlapec pokoušel se vším pomáhat. S dobytkem, s vařením, uklízením, dokonce s Liou, kterou pomáhal Iryně přenést na nočník a vymýt jí z cesty zablácené vlasy. Navrhl také, že si hned najde práci, ale to se ani jednomu z nich nelíbilo. Byl vyzáblý na kost, a tak trvali na tom, že bude pár měsíců jejich host bez toho, aby jim musel něco platit.

Nachystala kozí mléko, ač věděla, že Iri bude nejspíš až do jejího příchodu plakat a nic si nevezme. Bylo s ní těžké pořízení, ale nic jiného než kozí mléko, pro ni momentálně neměli. Pak nalila do bandasky polévku a popadla dvě žemle a vyrazila do vězení. Dovnitř ji zavedli, ač se strážný divil, co tam spořádaná žena pohledává. Pak se ho při cestě k cele dotázala, zda smí dát Eliasovi jídlo.

„Kdepak, madam. Na to jsou předpisy. Taky byste mohla zadrženého otrávit."

„Jestli chcete, sním polovinu tady na místě před vámi, abyste měl jistotu," navrhla mu. „Hlavně mě nechte toho hocha nakrmit. Vždyť se sem několik dnů plahočil z Lightmondu. Všichni víme, jaká je to příšerná cesta. A vy mu tu určitě dáváte jen kousek chleba."