Nechtěný dar (18+)

13. Co se stalo v Ramestalu (E)

 Vojenskou mapu Ramestalu pokrývaly z větší části maličké čtverečky znázorňující drobné chýše. Jen málo bývalých obyvatel města žilo ve dvoupatrových domech. Jeden z nich patřil i Chakarovým. Jména bývalých vlastníků si při rabování pečlivě zaznamenávali. Při výsleších se hodilo vědět, kdo byl čí soused a kdo se s ním přátelil. Ale již za pár let ta mapa pozbude významu. Město tři hodiny cesty od Obrovy dlaně Azmariňané vyplenili. Co mohli, to zabavili, ty, kteří nestihli uprchnout, odvedli do otroctví a ten zbytek naháněly okolními temnými lesy.

Elias po zprávě o Jackově tragické smrti vyslechl všechny sousedy Chakarových, či alespoň ty, kteří ještě žili. Azmariňané uznávali spoustu povinností, avšak pokud uznávali nějaké právo, pak to bylo právo na pomstu. Na Radě dostal povolení k výslechu a k ruce dva strážníky a tlumočníka. Většinu mužů našel v Dole v některém z ostatních kempů. Ale Todorovi nejbližší důvěrníci už byli popravení, ti zbylí dovedli jen odpřísáhnout, že viděli toho Azmariňana u Chakarových. Až čtvrtý den při výslechu bývalého dřevorubce, se dozvěděl víc. Tehdy už nevyspalostí sotva vnímal a měl dojem, že se mu to zdá.

„Viděl tu holku. Dahlii Chakarovou," sdělil mu překladatel. „Šla do stodoly a nesla s sebou nějaké lahvičky. Sledoval ji otvorem mezi trámy a viděl, jak ho tráví." To Eliase namíchlo. Doteď doufal, že by mohla být jiná. Dokonce tomu začal věřit, ale tohle svědectví jej přesvědčilo o opaku. Když se ten den vrátil domů, vztek se z něj vyplavil na povrch, přivázal jí k rámu nad postelí a popadl větší bič než u sebe nosil obvykle. Dal jí dvacet ran, ani nevnímal, jak křičí. Byl příliš omráčený, příliš opilý a příliš rozzuřený.

Když se následujícího dne podařilo vypátrat muže, který dosvědčil, že slyšel z domu předchozího dne hlasy a odvyprávěl, co přesně slyšel, Elias se mohl propadnout hambou. Vypadl z Dolu krátce po poledni a letěl domů, aby Dahlii odvázal. V denním světle si všiml, jak hluboké rány jí způsobil a to mu na okamžik vyrazilo dech. Tak rychle znovu uvěřil v její proradnost. Pospojoval si události, které si nikdy spojovat neměl. To, jak jej hned ten první den napadla. Jako by to nebyla přirozená obranná reakce vyděšené oběti – chovat se iracionálně.

Ještě několik dnů prospala. Sotva zpozoroval, že otevírá oči, snažil se do ní nacpat co nejvíce jídla a vody mohl. Své odchody do Dolů nyní nesnášel ještě více než dřív, protože jí musel sundat obklady a přivázat jí na zem. Látku z jejích zad zamykal do truhly namísto důvěrných spisů z Dolu. Ty nechával rozhozené po stole. Měl podezření, že Merrick beztak nedovede číst, a ty krví nasáklé košile měly nyní cenu Eliasova i Dahliina života. Až o volném dnu je plánoval brzy ráno vyprat a rozvěsit po pokoji, aby uschly Merrick si ničeho nevšiml. A když měl ten den nastat a on se vracel večer domů s tím, že zítra nikam nemusí a může se o ni starat, měl chuť se dát do běhu. Merricka propustil už večer a sám napustil plnou káď.

Věděl, že ji to bude bolet. Když ji naposledy omýval zbrázděná záda, byla bolestí bez sebe a vůbec ho nevnímala. Nyní už nabrala trochu síly. Stále nevydržela být dlouho vzhůru a sama se dostat do umývárny. Merrick jí za to několikrát v době jeho nepřítomnosti zkopal a Eliase napadlo ji v té době připoutat k železné židli, kterou k ní před pár dny vyfasoval. Pro její vlastní dobro. Jenže protože ji k ní jako hňup přivázal na čtyři dny bez jídla, teď jej s pláčem prosila, ať to nedělá. A on se tentokrát příliš styděl na to, aby to znovu udělal, ať byly jeho úmysly jakékoli.

Vysvlékl se a pohladil jí po vlasech, „Jsem doma, Lio," oznámil jí a ona pomalu otevřela oči. „Potřebuješ vykoupat."

V jejích očích se najednou mihlo zděšení, „Ne, prosím ne. Já to nezvládnu." A on měl co dělat, aby zadržel dojetí. Věděl, že jí mýdlo v ránách bude pálit. „Brzy to bude za tebou, klidně se mě drž, jak pevně chceš a křič, ale udělat to musíme. Jestli se ti to zanítí, budu to muset vymýt alkoholem a to bude o dost horší." Sundal z ní pouta a vzal ji opatrně do náručí, přesto sykla, když jí položil ruku kolem ramen. Pomalu s ní sestoupal do vody a ona již křečovitě svírala Eliasův zátylek. „Chyť se mě kolem ramen," vybídl ji a ona tak učinila. Vzal mýdlo, rozetřel jej po hadříku a bez čekání ji s ním začal umývat záda. Ozvalo se zaskučení a její ruce se mu zaryly do kůže nad krkem. „V pořádku, Lio, jen se o mě opři. To je ono," nedbal svých poškrábaných zad. Ta nepříjemnost, kterou cítil, se ani zdaleka nemohla rovnat mukám, která jeho vinou prožívala ona.

Stisk zničehonic povolil a Dahlia mu začala vyklouzávat z náručí. Rychle ji popadl, aby se nenalokala vody. Omdlela. Pomalu ji posadil k okraji a myl jí vlasy. Svoji ženu takhle nikdy nemyl. V lázni dělávali jiné věci a za tu dobu, co spolu sdíleli městský dům, ani jednou neonemocněla. S Dahliou mu to připadalo přirozené. Neměla nikoho jiného než jeho. Byla přinucena nemít nikoho jiného.

Vytáhl ji z vody, uložil do postele a ještě jí rány dosušil osuškou, pak je namazal měsíčkovou mastí a překryl studeným obkladem. „Už je po všem," zašeptal a odebral se vyprat ve zbylé vodě prádlo a ohřát Merrickem připravenou večeři. Sám zůstal o hladu. Sluha už Dahliin příděl nacpal do ní. Rozkrájel jí maso i brambory na drobné kousky a uvařil další čaj. Položil jídlo vedle ní a chtěl se natáhnout pro knihu než se znovu probere, když zamumlala: „To je pro mě?"

„Přesně tak," přitakal.

„Děkuju," usmála se, oči stále nechávala přivřené. „Budeš si ještě dnes číst?"

„Chtěl jsem, ale jestli chceš, abych brzy zhasl."

„Mohl bys zase číst nahlas?"

„Ovšem, že mohl," oplatil jí úsměv.