Nechtěný dar (18+)

85. Neměla jsi právo (E)

 Toužil tam být namísto ní. Ale jediné, co mohl dělat, bylo přihlížet. Pulzoval jím vztek, ale kdykoli se vydral na povrch, Verity mu pevně zmáčkla ruku. Po padesáti ranách vyšel ztěžka na pódium a čekal, až se k němu doplazí. Kat na něj kýval a pokoušel se zachytit jeho oční kontakt. Měl pocit, že to trvá moc dlouho a měl by už ukončit její trápení, ale Elias se jím nenechal zlákat k příkývnutí. Když se k němu doplazila a políbila jej na botu, snažil se jí nekopnout do zubů a tak jí namísto toho podrážkou rozřízl tvář. Nebylo to příliš divácky dobře přijaté gesto, ale vypadalo to aspoň jako omyl. Nikoli za projev náklonnosti. Pak viděl, jak dopadá vyčerpaně na prkna. Byl na ni pyšný, tak moc pyšný. Jako by až dnes pochopil, jak silná ve skutečnosti je. Mohla se mu rovnat ve všech aspektech a v některých ho dokonce předčila. Barva vlasů a tváře na tom nic neměnily. Stráže ji hodili na dostavník k ostatním a pak mu ji podle seznamu doručili domů. Elias na nic nečekal a vrátil se do svého domu, aby tam na ni s Verity počkal. Když ji položili k nohám postele, udržoval si odstup. Suše přijal zpět vak s mučícími nástroji a jako doručovatele jídla uvedl Verity. Věděl, že on sám bude muset brzy nastoupit na své staré místo.

Poté, co odešli, ještě chvíli zíral z okna a se slzami v očích pozoroval jejich záda. Pak si přiklekl k umučené dívce. „Lio, miláčku. Slyšíš mě?" zašeptal k ní gumensky.

A ona zašeptala: „Elio..."

„Ano, to jsem já, lásko. Postarám se o tebe. Neboj se. Vždycky se o tebe postarám."

„Nepřišla jsem o něj," řekla mu azmarinsky. I pro ni bylo přirozenější s ním mluvit jeho jazykem.

„To je dobře, lásko. To je moc dobře," pohladil ji po vlasech.

„A co Anton s Irynou?"

„Včera jsem je dostal z města," oznámil jí po pravdě. Když se dozvěděl, co s Liou udělají, došlo mu, že nebude schopná cestovat.

„A ta mapa?" zahlédla Verity a změnila hlas do gumenštiny.

„Tu mapu už nemám," provinile sklopil zrak. Nechal ji Antonovi. Neměl jinou možnost. Ale předtím jej poprosil, ať na ně v Sakarantu počkají.

„Hlavně se nám o děvečku postarej, kluku," poplácal ho Anton po zádech.

„Bojím se, že ten trest nezvládne," svěřil se mu.

„Ale zvládne, kluku. Ví, že na ni čekáš. To jí pomůže."

Měl pravdu. Zvládla to. A tím Eliase jen víc ohromila a donutila ho ji tím mnohem víc milovat. Jako by ji už nemiloval příliš. Jako by se ještě do jeho srdce vešlo něco víc. Jako by jí už nebylo přeplněné.

Když slyšela o mapě, z očí jí začaly téct slzy. Pak si všiml, jak se jí každý sval v obličeji uvolňuje. Z té námahy, aby na něj promluvila pár slov, omdlela.

„O čem jsi to s ní mluvil?" zeptala se ho Verity.

„O ničem, co by byla tvoje starost," zasyčel na ni.

„Nemusím ti doufám připomínat, že tě můžu nahlásit."

„A já řeknu, žes to věděla už před pádem města, a nic jsi neřekla," vzhlédl k ní. „Teď mi pomoz nanosit vodu." Vstal a došel nalít do skleničky trochu makového mléka. Dostal ho na předpis na tu zmrzačenou nohu. Nelokl si z něj, dal jí ho ke rtům a přidržel jí nos, aby ji donutil otevřít pusu. Pak ho do ní nalil a slyšel, jak se dáví, protože tu tekutinu ve svém krku nečekala.

„Jen to vypij, lásko. Bude to lepší, než kdybys ho v sobě neměla," zašeptal k ní a hladil ji po vlasech. A ona se na něj k jeho dojetí v polospánku usmála. „Věřím ti," zamumlala.

Společně s Verity napustili vanu a uložili ji do ní i s potrhaným oblečením. Nesli ji za nohy a za ruce, aby se nedotýkali ran od biče. Sotva jí do ní položil, z hrdla se jí ozval přímo nelidský výkřik. Od té doby byla jako bez života. Ležela na hladině, zatímco jí Elias omýval. Kromě ran od biče si všiml i jiných zranění vypadajících jako otisk kolem krku a kopanec na boku. Uložili ji na postel a Elias jí potřel rány silnou vrstvou měsíčkové masti.

„Neměl by sis nějakou nechat pro sebe?" dotázala se jej Verity.

„Teď jí bude ve městě dostatek," mávl nad tím rukou. Do města se vozila ve velkém množství. Na pomoc vysoce postaveným pánům, kteří si v zajetí odpykali krušné chvíle, a teď potřebovali sílu, aby se mohli znovu pomstít na Gumenkách. Pak došel uvařit heřmánkový čaj.

„Té Gumence by bylo líp, kdybys jí nepřijal zpátky. I tobě by bylo líp," zaslechl za sebou Veritin hlas.

„Mě by bylo líp, kdybys přestala s těmi hloupými řečmi," vyhrkl popuzeně. Z pokoje zaslechl Liino slabé mumlání. „Jestli tu nechceš se mnou být, prosím... Jdi si. Já už to tu nějak zvládnu."

„Vždyť sotva chodíš... Ty příšery ti uřízli nohu a ty..."

„Uřízli mi dva prsty a museli to udělat, aby mi zachránili život. Měl jsem v ní gangrénu," oznámil jí, nalil do hrnku ohřátou vodu a dal do ní louhovat bylinky. Pak jej odnesl k Liinu stolku, usadil se k ní a hladil ji po vlasech. „Jsem u tebe," šeptal. „Jsem u tebe... Jsem u tebe... Už je dobře, lásko."

„Neopouštěj mě, prosím," zašeptala azmarinsky. Pro něj byla gumenština ještě stále matoucím světem. Jakmile se trochu unavil, nerozuměl jí. Ona byla zvyklá s ním komunikovat azmarinsky. I v největším vysílení to zvládla.

„Neopustím tě. Postarám se o tebe," řekl.

„Chceš trochu čaje," dotázal se jí.

„Nezvládnu to," řekla. „Strašně to bolí."

„To je v pořádku. Dám ti ho po lžících, miláčku. A taky ti dám něco k jídlu. Jak dlouho už jsi nejedla?"

„Tři dny," zašeptala a on došel pro kousek namazaného chleba a jablko.

„Klidně si dej na čas, lásko," vkládal jí kousky do úst a střídal je se lžičkami čaje. A ona zavřela oči a automaticky otevírala ústa. Verity stála opodál a s nicneříkajícím neprůstupným výrazem je pozorovala.

„My se odsud nedostaneme," zašeptala k němu Lia mezi sousty.

„Dostaneme, lásko. Dostaneme. Uvidíš. Já to nějak vymyslím."

Vyprázdnil talíř. „Teď se prospi, lásko."

„Budeš tu u mě?" dotázala se ho.

„Nehnu se od tebe na krok," zašeptal. Obešel postel a ulehl vedle ní. Očekával, že Verity odejde, ale ona namísto toho, usedla na židli k oknu a vyhlédla ven.

„Byl jsi u nás v domě?" zašeptala tak, aby Liu nerušila.

„V domě i ve stodole," ušklíbl se.

„Viděla jsem ty jizvy na zádech..."

„Neměla jsi právo," zašeptal a položil si hlavu těsně k Liiným vlasům. Ne, neměla právo ho svlékat. I když byl vysílený. I když by to sám nedokázal. Myšlenky ho donutily se k ní znovu otočit: „Děkuji ti. Za to, že ses o mě postarala," řekl. „Jsem jenom podrážděný."

„Kvůli ní?"

Přitakal. „Vím, že to nikdy nepochopíš."

„Ne, chápu to. Chápu tvé důvody, jen nechápu tvé city. Nerozumím, proč zrovna ona. Ale jestli ji chceš udržet naživu, tak ti s tím pomůžu."

„Jsi milá," odvětil.

„Ne, nejsem. Jen lpím na tom, co mi ještě zbylo."

„A to jsem já?"

Přitakala: „Nikoho jiného ve městě nemám. Děti jsou v Kingsfordu a tam se teď nedostanu."

„Postaráme se o sebe navzájem," řekl jí a usmál se na ni.