Nechtěný dar (18+)

112. Vzali nám věci a utekli (D)

 Zastavili u řeky, aby si mohl Elias oprat oblečení. Polední sluníčko pomalu sušilo jejich věci a na podestýlce ze slámy z povozu se podařilo rozdělat i slabý ohýnek. Uložili ji na deku k ohni a ona ze svého místa pozorovala Eliase, jak nemotorně pokulhává ve vlnách a pokouší se oprat si košili a kalhoty a vyčistit ránu na noze. Sotva se táhl, ale byl naživu. Byl tu stále s ní. I po tom všem, co zakusili. Stejně jako zbytek strhaných tváří u ohně pozorovala jizvy na jeho zádech. Ale své myšlenky s nimi nesdílela. Vzpomínala na tu hladkou kůži, které se kdysi dotýkala. Na ty první dny v Eliasově domě. Na to, jak, když do ní pronikal, nevěděla, kam s rukama, protože pro ni byl nepřítel a v nepříteli se přeci neměla pokoušet probudit krásné pocity. Ale jeho dotyky už tenkrát uměly být opojné a příjemné. A tak se ho dotýkala na zádech a předstírala, že k ní snad něco cítí nebo že ona cítí něco k němu, a hladila ho. Teď by tu hladkou kůži chtěla hladit znovu a vždycky, když byl oblečený, zapomínala na všechnu tu bolest, kterou si vytrpěl.

V podvlíkačkách došel k ní a ulehl k ní pod deku. „Měl jsem vzít víc dek," pronesl třesoucími se rty.

„Já jsem stejně nejraději u tebe" odbyla jeho provinilý povzdech Lia. „Máš s sebou měsíčkovou mast?"

„Mám," přitakal. „Něco tě bolí?"

„Ne, ale tebe."

„To přejde," řekl. „Je lepší, když s ní budeme šetřit."

„Nechci, abys trpěl. Jestli to nechceš udělat kvůli sobě, tak to udělej kvůli mně," pohladila ho po tváři. Všimla si, jak na ně Stasi hledí a přemýšlí. Kieran vyskočil na povoz a prohrabal Eliasův batoh, z nějž vytáhl malou kovovou lahvičku, kterou Lie podal.

„Řekl, jsem, že s ní budeme šetřit," opakoval Elias důrazněji a začal se od Lii odtahovat. Ve Stasiiných očích Lia uzřela strach i zvědavost, jak se s jeho vztekem vypořádá.

„Pomoz mi se posadit a ukaž mi tu nohu," osmělila se a zvýšila na něj hlas. Její naléhání na Eliase kupodivu zabralo. Sklopil zrak a učinil, co mu poručila. Lia rozdělala lahvičku a slabě se dotkla jeho nohy. Měl jí dost zhmožděnou. Doslova rozmáčknutou od kopyta. Sotva začala nanášet mast, všimla si, jak k sobě pevně tiskne rty.

„Alkohol jsi asi nevzal, viď?

„Nic to není," odvětil na to.

„Ale jestli se ti to zase zanítí a dostaneš horečku..."

„Budu v pořádku, lásko. Nestrachuj se o mě. Teď musíš být klidná," usmál se na ni a vzal jí z ruky mast. Pak si k ní přisedl a ona mu položila hlavu na rameno.

„Víš, že se o tebe budu vždycky strachovat. Až příliš tě miluji na to, abych se nestrachovala."

Elias ji dojatě pohladil po tváři a ona vzala jeho ruku a přiložila si ji k břichu. „Pamatuješ si, když poprvé začali kopat?"

Přitakal.

„Tak moc jsem si přála tohle udělat. Nechtěla jsem mít u sebe Verity. Chtěla jsem mít tebe. Tak strašně jsem chtěla, abys to byl ty, kdo to první kopání ucítí. Mrzí mě, že jsem to zkazila."

„Nic jsi nezkazila, miláčku. Těch poprvé ještě zažijeme. Budou se učit chodit a mluvit, a pak je budeme vyprovázet do školy."

„Budou chodit do školy?" opakovala užasle. Vůbec jí to nenapadlo.

„Ano. Budou se učit ve škole. Budou po tobě, takže budou jistě moc chytré."

„Jako Auri," pronesla a její mysl mířila kamsi k němu do Středozemí.