Nechtěný dar (18+)

75. Nenechávej mě samotnou (E)

 Činil to pro ni. Pro její dobro. Chtěl, aby to pochopila a nechala ho jít. Vždyť s ním to bylo jako na kolotoči. Začal se uzdravovat, a pak se zase vrátil zpět. Oni si to neuvědomovali, ale on ano. Kdykoli ho odtáhli do té stodoly, bylo mu jasné, že zpět ho potáhnou v bezvědomí. Nezbývalo mu nic jiného, než ji od sebe odehnat, ale byl do ní příliš zamilovaný, než aby jí dovedl skutečně ranit.

Když Anton nakázal Iryně odvést Liu na chodbu, chvíli jenom mlčel. Pak k jeho překvapení došel ke dveřím, zamkl je a těsně u nich prohlásil: „Tak jak to chceš skončit? Řekni si, udělám to. Teď a tady." A z druhé strany dveří se vzápětí ozvalo bouchání. „Antone, ne. Prosím ne..."

Anton se v klidu usadil k Eliasovi. „Nelžu. Opravdu to udělám. Ale než to udělám, chci, aby sis promyslel, co tím tý holce způsobíš."

„Lie bude líp beze mě. Uteče odsud s Aurim. My dva nemáme budoucnost. Není místo, kde bychom mohli žít svobodně jako sobě rovní."

„Lia se za sebe dovede rozhodovat sama."

„Ale její rozhodnutí je špatné. Copak to vidím jenom já?" zakroutil nad tou pošetilostí hlavou. Do uší se mu draly stále naléhavější vzlyky z druhé strany dveří. „Antone prosím tě. Otevři. Otevři... Já o něj nemůžu přijít... Prosím..." Bolelo jej to slyšet. Strašně jej to bolelo.

„Vy Azmariňani víte všechno nejlíp," ušklíbl se Anton. „Ta děvečka už o jednoho přišla. A to břímě si vždycky ponese s sebou. A ty jí chceš znovu ublížit? Myslíš si, že bude mít odvahu se sbalit s Aurim a utéct? Samotná holka s malým dítětem? Po smrti Jacka jí trvalo několik měsíců, než se dala dohromady, jak dlouho si myslíš, že jí to potrvá tentokrát?"

„Zvládne to, bude mít tebe. Se mnou by měla jenom samé starosti," chtěl vztáhnout ruce k uším, aby ten hlas z druhé strany dveří nemusel slyšet, ale neudělal to. Když se Lia začala s prosbami otáčet i k němu, z očí mu začaly kanout slzy.

„Prosím... Elio... Prosím... Nenechávej mě samotnou. Prosím... Prosím..." hlas se jí zlomil a pak už jen plakala.

„Ano. Mě bude mít, to máš pravdu..." přitakal Anton a vytáhl dlouhý nůž. Přiklekl blíž k němu a chystal se do něj zapíchnout čepel, když se Elias neovládl: „Otevři ty zasraný dveře!" to bylo to jediné sprosté slovo, co se v tom jazyce naučil. Anton schoval nůž, šel ke dveřím a odemkl. Lia ležela schoulená u dveří a třásla se. Iryna ji přitom hladila po zádech.

„Nenechám tě samotnou, miláčku," promluvil na ni a ona k němu udiveně vzhlédla. Pak se rozběhla k němu, sesunula se vedle něj na zem a objala ho. Doslova se k němu přitiskla. Jako by se od něj už nikdy neměla oddělit. Iryna jí podala sklenici s vodou a on se z ní zhluboka napil, přičemž cítil, jak jej hladí po vlasech.

„Už je dobře," zašeptal k ní pak. „Udělám všechno, co si budeš přát." Lia si překvapeně prohlédla Antona. Chtěla přijít na to, jaký na něj použil trik. Ale moc dlouho se na to soustředit nevydržela. Prošla si šokem a ten šok z ní vyplavil další slzy. Hlavu skryla Eliasovi do hrudi a plakala. Kdyby mohl, začal by i on hladit jí. Ale byl na to příliš slabý.

„Šššš..." zašeptal k ní namísto toho. „Omlouvám se, miláčku. Omlouvám se..." řekl to azmarinsky. Tak, jak to říkával kdysi, když jí velmi ublížil. „Neopustím tě. Přísahám, že tě nikdy neopustím."

Pak se otočil k Antonovi. „Říkal jsi uříznout a vypálit?"

Anton vážně přitakal.

„Dobře," přikývl. „Asi byste mě měli svázat. A taky mi dejte něco do úst. Ať nepřilákáme pozornost z nádvoří."

Lia k němu vzhlédla a políbila ho na tvář.

„A ty buď prosím u mě, lásko," zašeptal k ní azmarinsky a pod jejím polibkem přivřel oči.

Anton se vrátil s okovy a spoutal ho. Pak přinesl lahev s makovým mlékem. Elias věděl, že tentokrát to bez něj bude mnohem horší než s ním. Přitakal a Anton ho odšpuntoval a nalil trochu do sklenice, kterou podal Lie. A ona mu ji nejistě přitiskla ke rtům.

„Do toho," vybídl ji Elias a pak se od ní napil. Pár loků, které mu zamlžily mysl a otupily smysly. Následně cítil, jak mu do úst vkládá kousek dřívka a šátkem mu jej upevňuje kolem hlavy.