Nechtěný dar (18+)

73. Je konec, Lio (D)

 Když se Kostadin v tu noc vrátil, poručil jí si kleknout na všechny čtyři. Jako by to namísto něj pronášel jeho hlasem Todor. Ti dva, ač velmi odlišní, se jí slívali v jedno. Už se neodvážila ho neposlechnout. Nechala se od něj spráskat páskem přes zadek tak, že se následujícího rána při příchodu do světnice musela podpírat. Všichni to věděli, slyšeli v domě z tenkých stěn její křik. Stefan vstal, aby jí pomohl si sednout. Položil na židli polštář a chtěl k ní vyrazit, ale ona před ním ucouvla.

„Iryno," vyhrkla a zaslechla Vasilův úsměšek. Služebná se okamžitě postavila před ní. „Běž si zase sednout, Stefane," vybídla ho.

„Ale..." chtěl se nějak bránit. Nedocházelo mu, že tím, že by se jí dotkl, by jí působil další šrámy. Tentokrát na duši. Vždyť to byl on, kdo jí včera držel za zápěstí. Přesto se nakonec vrátil ke stolu.

„Mohla bys mi donést prosím jídlo do dětského pokoje? Nasnídám se u Auriho," řekla jí.

„Ale to nebude třeba, děvečko. Ti dva už stejně odcházejí. Až se Auri probudí, můžete se společně najíst tady."

To oslovení... Děvečko, jak jí říkával Anton, jí zahřálo u srdce. Nechala se od Iryny doprovodit k židli a přijala od ní čaj. Heřmánkový, na utlumení bolesti. Stefan s Vasilem vstali a mladší z nich se k ní ještě otočil, aby něco řekl, ale ona se na něj nechtěla ohlédnout.

Když odešli, Iryna k ní přisedla. „Co tě to jen popadlo, holčičko," tykala jí, ale Dahlii to nevadilo. Byla za to ráda. Za to, že má někoho, na koho se může spolehnout.

„Když já doufala, že mě nechá být, když mu řeknu, že jsem..." vzlykla. Nedostávalo se jí vzduchu.

„Co jsi, Dahlio?" nabádala ji.

„V očekávání," dořekla. Po tvářích jí stékaly slzy.

„A víš to jistě?"

Lia přitakala. „Cítím to."

Do světnice se vplížil Auri a Iryna připravila jemu i Lie snídani.

„Už to s ním radši nezkoušej, děvečko. A kdyby se něco dělo, přijď hned za mnou. Pár let jsem pracovala jako porodní bába."

„Ale co když je to..."

„Na tom nezáleží. Už jsem poznala Vás oba natolik, abych věděla, že to dítko bude dobrý člověk."

„Tak ty máš nějaké miminko, maminko?" dotázal se jí Auri a ona ho pohladila po vlasech. „Není to ještě jisté, Auri. Ale možná budeš mít bratříčka nebo sestřičku."

„Já bych radši sestřičku."

„Ale proč, ty trumbero?"

„Abych jí mohl chránit. Chlapečka bych chránit nemohl. Otec říkal, že by kluka bral sebou na cesty."

„Ale kde že, jak tě to napadlo?"

„Slyšel jsem to. Říkal, že mu najde kojnou, protože ty jsi prý azmarinská děvka a nezvládla by jsi to. Maminko, co je to azmarinská děvka?"

Lia prudce zalapala po dechu. „To je jenom takové ošklivé slovíčko, co Kostadin rád používá. Ale ty ho používat nebudeš. Ty jsi totiž chytrý a vychovaný chlapeček."

Sotva Auri dojedl, šla s ním do jeho pokoje a tam se k němu uložila na postel. Přitáhla si chlapečka k sobě a usnula. S oběma svými dítky stále při sobě. S jedním ve svém náručí a s druhým pod svým srdcem.

Navzdory tomu, že se domnívala, že jí teď už nemůže být hůř, však klesla ještě na větší dno. O pár dnů později se Eliasovi rána zanítila. Přišel s tím Stefan, ten si také jako první všiml uříznutých prstů. Iryna mu objasnila své obavy a následně je objasnila i Kostadinovi. „Mohli bychom to ještě chytit. Bohové vědí, co mají ty zrůdy za nemoci."

A Kostadin nad tím skutečně jen mávl rukou. Ale Liu to neuklidnilo. O samotě jí pak Iryna sdělila, že má silnou horečku a nechce si brát jídlo ani vodu už ani od ní. Veškerá jejich píle přišla vniveč. Neuzdravoval se, naopak ztratil naději. Zbytečně ho zmrzačili. Nakonec se sama jednoho večera, když Kostadin s Vasilem vyrazili z domu, vypravila za Eliasem. Stefan sice vysedával v kuchyni, ale to ji nezastavilo. Iryna jí připravila uzlík s chlebem a vodou a začala Stefanovi cosi horečnatě vyprávět, aby odloudila jeho pozornost. Lia rychle přeběhla zahradu a vběhla do stodoly. Páchlo to tam hnilobou a splašky.

„Lásko," zašeptala a přiklekla si mu k hlavě. V měsíčním světle si všimla, že zvracel. Položila mu dlaň na čelo a on k ní vzhlédl.

„Je konec, Lio," zašeptal.

„Ale jakýpak konec, lásko. Slíbil jsi mi, že budeš bojovat."

„Nemůžu. Takhle se jenom trápíme. Oba víme, že odsud neutečeme, tak mě tu nech umřít a uteč beze mě," hlas mu nepříjemně chraptěl.

Sjela prsty k jeho tváři a otřela mu z ní slzy. „Ale co tě to napadá, lásko. Utečeme spolu, uvidíš," hlas se jí roztřásl.

„Jsi blázínek," zašeptal a rozkašlal se.

„Nedovolím ti se vzdát," řekla a vytáhla lahev s vodou, on se od ní ale odvrátil a semkl rty.

„Prosím, Elio," naléhala na něj, ale tím jej nepřesvědčila.

„Jestli se nenapiješ, tak..." zaváhala. Ona nebyla zvyklá dávat výhrůžky. Byla zvyklá je dostávat. Obávat se jich. Elias se suše zasmál a tím ji nevědomky povzbudil. Byl si jistý, že mu nic neudělá. To se ale přepočítal. Lia vstala, obešla jej a vší silou mu dupla na zanícenou nohu. Eliasovi uniklo z hrdla zaúpění.

„Tak?" zeptala se jej. „Budeš pít?"

„Dělej si, co chceš, gumenská čubko," zašeptal a asi doufal, že tím ji odradí, ale nestalo se tak. Znala ho až moc dobře. Věděla, že to nemyslí vážně. Musela se kousnout do rtu, aby nevzlykala, když mu na nohu dupla podruhé. Tentokrát slyšela, jak musí bolest prodýchat.

„Přestaň..." vyhrkl.

„A uděláš, co ti řeknu?" pokusila se znít přísně.

On ale mlčel, a tak to udělala potřetí. Vší silou se mu na ni postavila, až měla pocit, že mu ji rozmáčkla.

„Udělám... Udělám..." opakoval. „Přísahám."

Až poté se k němu sklonila a bez jakékoli lítosti ho přinutila vypít celou karafu vody a k tomu sníst po kouskách čtvrtku bochníku pomazanou ze stran máslem.

„Jestli se dozvím, že jsi přestal jíst, tak mi nebude zatěžko to udělat znovu," pohrozila mu. Pak si opatrně klekla k Eliasově noze a zbytek vody na ni vylila, aby ji aspoň trochu očistila.

Vstala a vytratila se odtamtud. Hned u stodoly ji však odchytil Stefan.