Nechtěný dar (18+)

133. Nebudu ho nutit být někým, kým není

 Elias už se zvládl na chvíli posadit a začal jíst sám. Od chvíle, kdy to navrhl, rovněž požadoval, aby směl dojít do koupelny, když se bude potřebovat vyprázdnit. To mu zatím Dahlia rozmluvila. „Stejně tě budeme muset podepřít," řekla a on posmutněle přitakal.

„Já prostě jenom nechci, abys to pro mě musela dělat."

„Na to vůbec nemysli, miláčku. Prostě si navzájem pomáháme. Tak to u azmarinských manželů funguje, nebo ne?" políbila ho na tvář.

Elias se pokusil pousmát, ale ona věděla, že ho to tíží. Proto se po obědě v kuchyni dotázala Antona, zda by mu nemohl přinést nějakou hůl.

„Prosím, stačí úplně obyčejný klacek. Jenom aby se měl o co opřít, když se bude potřebovat pohybovat po domě."

„To nestojí za řeč, děvečko. Koupím mu pořádnou hůl."

„Děkuju," odpověděla vděčně.

Iryna mezitím přinesla na stůl šálky s čajem a vedle Lii ještě postavila v maličké štamprli syrup od doktora. Pak si přisedla k nim. Kieran studoval a Elias spal. Hojící se rány mu stále ubíraly energii, ale přes den už si zdříml jen výjimečně, většinou na pár minut po jídle.

„Vybrala sis dobře, děvečko," prohodil k ní k jejímu údivu.

„Já vím," přikývla.

„Ale kluk by měl přestat bejt tak málomluvnej. Tím si tady jen uškodí. A taky bude muset přejít do gumenštiny. Tady se mluví hlavně gumensky."

„Moc mu to nejde," připustila. Sama Eliasovi v gumenštině rozuměla, ale stále dělal spoustu chyb a měl příšerný přízvuk.

„Tak ho opravuj. Nechtěl jsem ti to radit, protože vím, že je to horká hlava. Ale když vidím, jak je k tobě ohleduplný, tak doufám, že si teď, když jsi ještě... Však víš. Nechá spíš poradit."

„Elias si vždycky nechá poradit," cítila potřebu ho bránit. „Jen si potřebuje nejdřív říct svůj názor." pak jí došlo, že by nemusela ke svému chlebodárci promlouvat tak příkře: „Chápu, co mi chceš naznačit. A pokusím se ho opravovat."

„A taky ho nuť víc mluvit," tlačil na ni.

„To nemůžu," namítla. „Nebudu ho nutit být někým, kým není. Taky to tady pro něj teď není lehké. Nechci ho nutit se ještě přetvařovat."

Následující den Anton přinesl hůl. Pěknou, černě natřenou s vyrytým vzorem listů a zanesl ji přímo k Eliasovi. Lia s ním o tom nemluvila. Raději si celou noc vychutnávala jeho mlčící přítomnost. Strašně se jí líbilo, když se na chvíli probudil, aby se ujistil, že je u něj, a pak s úsměvem zase usnul. Nad ránem jí popřál dobré ráno a ona ho popřála jemu. Ještě minimálně tři neděle se ho nebude moci dotýkat jako žena. Nechápala, jak to může tak dlouho vydržet. Jako by těch devět měsíců uběhlo rychleji než těch pár dní. Elias spal většinou nahý, ale ona se pokoušela na jeho tělo nemyslet. Zaháněla ty myšlenky. Oba se museli nejdřív uzdravit, aby si dovedli to spojení znovu užít.

Anton položil hůl vedle postele. „Taková by ti mohla stačit. Jestli je moc malá, tak ji zajdu vyměnit."

Eliasovi se oči zalily slzami a sklopil zrak: „Z Vás Gumenů na mě jdou city. Není to náhodou nakažlivý?" dotázal se, aby situaci zlehčil.

„Nemusíš mi děkovat, kluku," ušklíbl se Anton, neboť věděl, že si Azmariňané kromě mluvení také nepotrpí na projevy vděčnosti.

Pak je nechal o samotě a šel pomoct Iryně se servírováním večeře.

„Řekla jsi mu o tu hůl?" zeptal se Dahlii a jí z té otázky provinile zamrazilo.

„Udělala jsem... Udělala jsem špatně?" vykoktala.

„Ne, neudělala," zakroutil hlavou, vztáhl k ní ruku a pohladil ji po líčku. „Jsem rád, miláčku." Pak se mu v očích zajiskřilo: „Možná bych se mohl dnes navečeřet s ostatními."

„Myslíš, že to zvládneš?"

„Když mi seženeš nějaké kalhoty."

Dahlia přitakala a otevřela polovinu skříně, kam nashromáždili oblečení pro Eliase.

„To je všechno moje?" zeptal se udiveně.

Přikývla: „Něco přinesl Nikolay a něco je z trhu. Ve většině z toho jsou díry, ale až budu moct chvíli něco dělat, tak ti je zašiju."

„To nemu..." chtěl odpověděl, ale ona ho zarazila. „Udělám to ráda." Pak na něj hodila kalhoty, košili a podvlíkačky. „Pomůžu ti do toho, dobře?" zeptala se a pak na něj jako na dítě navlékla košili a pomohla mu se nasoukat do kalhot. Všechno mu padlo. Jen kalhoty potřebovaly trochu nastavit, protože byly příliš krátké.

„Budu muset zavolat Antona, aby ti pomohl na nohy," oznámila mu nakonec. Nebyla si jistá, že by ve svém stavu měla podpírat Eliasovu váhu. Elias přitakal a ona zavolala ze dveří: „Elias se navečeří s námi u stolu. Antone, mohl bys mu pomoct na nohy."

„Jistě, děvečko," odvětil starý muž. Asi od Eliase něco takového očekával. Vešel do místnosti a vzal Eliase za rameno. „Ne, že nám sebou zase sekneš, kluku," zasmál se nad tou vzpomínkou.

Na Eliasově tváři bylo vidět odhodlání, nechal se od Antona zvednout a popadl hůl. Pak už zvládl dojít sám ke stolu. Na zraněnou nohu nedošlapoval a podepíral se všeho nábytku, který se namanul. Zaujal místo na lavici a Lia si přisedla k němu. Společně začali jíst polévku a zajídat ji krajíci chleba.

„Jak jde škola?" tázal se Elias Kierana a Kieran vyprávěl. A taky Elias vyprávěl. O svých studijních létech. O vychovateli. Klukoviny, které vyváděl. A dokonce se párkrát zasmál. Tím ji utvrdil, že mu nebude nijak domlouvat. Měla ráda, když se rozhovořil, když na to měl náladu. A když mlčel, když měl náladu mlčet.

Po večeři se Lia vytratila, aby nakojila Iri se Sali, ale neteklo jí mléko. Nervózně se za řevu holčiček vrátila do kuchyně a chtěla poprosit Irynu o kozí mléko, když zaslechla, jak Anton přemlouvá Eliase k partičce šachů. „Proti mě s Kieranem. Dva Gumeni by snad jednoho Azmariňana mohli přehrát."

Ale Elias se zdál být unavený. Zakroutil hlavou: „Omlouvám se, ale dnes to nezvládnu." Starostlivě vzhlédl k Lie. „Půjdeme vedle a nějak to vyřešíme, dobře?"

Lia nervózně přitakala. Anton pomohl Eliasovi vstát a doprovodil ho do pokoje, pak vedle něj položil hůl. „Jde ti to dobře, kluku," řekl a Lia netušila, co si o tom náznaku má myslet. Postavila mléko na kamna, poprosila Irynu, aby jí ho přinesla, a sama se vrátila k holčičkám.

„Polož je sem na postel," doporučil jí a ona je z kolébky přenesla k němu. Pak Elias vztáhl ruku k Liinu ňadru a ona si k němu přisedla blíž, aby jí mohl horkýma rukama masírovat. Když přišla Iryna, nejprve na ně překvapeně zírala, pak zabouchla dveře a vzala Seli, o níž věděla, že si vezme i kozí mléko a začala ji kojit.

„Jde ti to dobře, kluku," poznamenala a Elias po té poznámce zrudl, ale nepřestával. Lia po chvíli vzala do náručí Iri a přitiskla si ji k prsu. A dívenka skutečně pár loků vypila. Ač si nevzala kozí, Lia měla dojem, že jí to aspoň trochu zasytilo. Ulehli společně ze stran ke svým spícím dítkám a Lia začala Eliase hladit po vlasech.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptal se jí.

„Jestli tě můžu ještě milovat víc."