Nechtěný dar (18+)

136. Svatební šaty (D)

Další ráno se probudila s úsměvem na rtech. Bolest pomalu ustupovala, na nohách už stála jistěji, i mléka už mívala trochu víc. Břicho jí zatím zůstalo. Rozplandané jako tlustá vlněná deka, ale jí to přestávalo vadit. A k její potěše to nevadilo ani Eliasovi. Když se následujícího rána vzbudil a pokoušel se sám dostat z postele, okamžitě vyskočila, aby mu pomohla. Ale on ji zarazil: „Nedělej to, stydím se."

„Za co?"

„Za to, že uvidíš, že..." zarazil se. „Že mi stojí."

Liin pohled pobaveně sklouzl k peřině. „Chtěl jsi to jít vyřešit do koupelny?"

Elias přitakal. Na to si Lia vlezla zase pod peřinu: „Zase si lehni, miláčku. Vyřeším to za tebe."

„Ale co když sem někdo přijde?" zeptal se v obavách.

Lia se k němu přisunula a jednu ruku mu položila na rameno: „Pak to bude vypadat, že tě jen objímám." Sáhla mu na úd a začala soustředěně pohybovat dlaní. „Pro příště si seženeme klíč," řekla.

„A jak to... Uh... Objasníme Antonovi s Irynou?" dotázal se Elias. Pánví se soustavně přibližoval a oddaloval od Liiny ruky.

„Budeme manželé. Manželé mají mít své soukromí." Políbila ho na rty a zrychlila. Elias jí začal vzdychat do úst a pak cítila, jak jí po ruce stéká teplá tekutina. „Půjdeme se nasnídat, lásko?" zeptala se ho a on na ni zmateně hleděl. Věděla, co se mu honí hlavou. Jak se může chovat tak přirozeně po tom, co celý včerejší den plakala. Ale zároveň už byl na ní zvyklý a víc než udivený pohled tomu nevěnoval.

Ten den hráli muži v kuchyni šachy. Nejdřív Elias proti Antonovi, pak Elias proti Kieranovi. Nakonec ty dva poražené sledoval hrát proti sobě a pokoušel se Kieranovi radit, jak vyhrát. „Tak vy jste se proti mně spikli, kluci," postěžoval si Anton. „No jen počkej, já ti ukážu, že dovedu vyhrát i proti těm tvejm trikům." Iryna rozlila všem panáky tvrdého alkoholu, ale Elias ho nepřijal. „Dnes nebudu pít. Nemám na to náladu," odsunul ho k Antonovi.

„A máš náladu se bavit o svatbě? Mělo by se to naplánovat, ať stihneš konvertovat a děvečka si stihne pořídit něco pěkného na sebe a věneček."

„Konvertovat?" dotázal se udiveně Elias. „Myslel jsem, že budeme mít dvě svatby." Málem mu přitom zaskočil čaj. Lia se na okamžik vylekala, že se nestane jeho ženou. Ale pak jí došlo, že to by jí přeci Elias neudělal. Nenechal by jí svobodnou milenkou Azmariňana, na kterou si všichni ukazují.

„Jestli chcete mít gumenskou svatbu, pak budeš muset přijmout i naši víru. Manželé mají mít stejné náboženství. Copak ty se nechceš po smrti s děvečkou zase setkat?"

„Myslím, že na takové otázky je ještě moc brzo," rozmrzele odpověděl Elias.

„V tom případě je brzo i na svatbu. Tyhle věci musíš mít rozmyšlený, kluku, než si děvečku vezmeš."

„Nech ho nad tím trochu zapřemýšlet, Antone," cítila potřebu se do toho vmísit. „Elias je věřící. Má svojí víru. Jestli se nepletu, tak pokud se jí zřekne, hrozí mu, že přijde do země, kde je všude oheň."

„Peklo," dořekl za ni Elias zamyšleně. „Není to tak, že bych to pro tebe nechtěl udělat. Ale potřebuju si to promyslet. Já věřím v jediného Boha. A nejsem si jistý, že někdy začnu věřit v..." zarazil se. Nechoval úctu ke gumenskému náboženství. „Promiň, Lio," otočil se k ní. „Vím, že jsem ti to sliboval. Ale pokusím se o to. Přijmu tvé náboženství a naučím se ho respektovat. Ale současně bych si rád ponechal svoji víru."