Nechtěný dar (18+)

90. To ti udělali v zajetí? (E)

 Chtěl být k Verity ohleduplnější, ale ona mu to nepřestávala stěžovat. Následujícího rána přišla nahoru na snídani brzy. Elias ještě spal, když zaslechl cinkání nádobí v přípravně. Potichu si natáhl kalhoty, všiml si, že Lia už je taky vzhůru a políbil ji na tvář. Pak se Verity objevila ve dveřích s podnosem se dvěma hrníčky a talíři s jídlem.

„Někdo si včera užíval," poznamenala. Ona sama vypadala mrzutě a nevyspale. Položila tác na stůl a sotva Elias usedl, pronesla: „Víš, zajímalo by mě, jestli přitom přemýšlíš, kolik chlapů tam bylo před tebou. Můžeš být rád, že jsi od ní zatím nic nechytil."

„Verity..." zabručel unaveně a natáhl se po čaji.

„Určitě na to myslíš. Nebo ses jí už i zeptal?" zahleděla se na Liu. „Tak kolik?"

Elias si všiml, jak se Lia třese, odložil čaj a usadil se vedle ní na postel. „Neodpovídej. Zase jí něco přelítlo přes nos a chce, abychom kvůli ní měli špatnou náladu i my."

Lia ale přesto zašeptala: „Čtrnáct, paní," pak jí po tváři začaly téct slzy a rty se jí začaly třást.

„Čtrnáct," zopakovala Verity. „To není zrovna málo."

To už Elias nevydržel a bouchl. „Lia si o tom sama rozhodovat nemohla. Prosperovi nikdo zbraň u hlavy nedržel. Jestli nás chceš rozeštvat, tak si najdi jiný argument. A teď ven. Jestli chceš, vem si s sebou i tu snídani, udělám nám novou."

„Elio..." zarazila ho Lia a jemu došlo, že on sám musí do práce a jí musí nechat s Verity.

„Tak dobře," ušlo mu poraženecky ze rtů. „Byl bych rád, kdybys zůstala. Ale taky bych byl rád, kdybys na Liu nebyla zlá. Je těhotná. Potřebuje klid."

Verity sklopila oči a přitakala: „Neboj, nic jí neudělám. Když se bude chovat, jak se chovat má."

„Ona se tak chovat bude," přitakal, sklonil se k Lie a pohladil ji po vlasech. „Dnes přijdu později. Jdu se podívat po dalších únikových místech z města."

„Budu se na tebe těšit, lásko," zašeptala k němu. Očekával jinou odpověď. Něco, co zdůrazní, že mu důvěřuje, že tu cestu najde, ale věděl, že jí tahle víra pomalu opouští, a bohužel s tím nemohl nic dělat, jenom se pokoušet ji dostat z města.

Když se ten den vracel domů unavený s nepořízenou a lehl si k ní na postel, namísto otázky, zda našel východ, se jej dotázala, zda chce, aby mu četla. Byla si jistá, že se mu to nepovedlo, a to jej zamrzelo.

„Ne," řekl prudčeji, než chtěl. „Chci prostě ticho," otočil se k ní zády a zavřel oči. Pak na něj k jeho i Veritinu údivu promluvila gumensky: „Slíbil jsi mi, že budeš věřit za nás za oba."

„A ty mě teď chytáš za slovo," vyjel na ni v tom samém jazyce.

„Nechci, aby mezi námi bylo napětí. Nezvládnu ho. Potřebuji vědět, že..."

„Ty opravdu rozumíš těm jejich skřekům?" přerušila ji Verity.

„Ano, mluvím gumensky," přitakal. Pak se otočil zpět k Lie a gumensky odpověděl: „Všechno je v pořádku. Mám jenom špatnou náladu, protože vím, že jsme si ani jeden tu budoucnost, kterou jsme plánovali, takhle nepředstavovali. Nechci mít pocit, že tě zklamávám."

„Nikdy bys mě nedovedl zklamat," zašeptala k němu. „Vím, že děláš, co můžeš. Nezlobím se na tebe za to, že se ti to zatím nedaří. Jen se nechci chytat planých nadějí."

Na to se k ní otočil a pohladil ji po tváři. Pak se zase azmarinsky, aby Verity viděla, že je bouře zažehnaná, dotázal: „Co záda?"

„Bolí, ale už se to dá snést."