Nechtěný dar (18+)

22. Miluji tě (E)

 Následujícího dne mu předčítala. Šlo jí to dobře. Na těch pár dnů, kdy se to učila. Ale poslouchat se to nedalo. „Krá... l d... al... ryt... í... ři... st.... Sto... peněz," dořekla.

„Zlatých," opravil ji se smíchem. Tentokrát její předvídání úplně nevyšlo.

„To je to samé," vyhrkla téměř panovačně a tím jej ještě víc rozesmála.

„V tom máš pravdu," musel s ní souhlasit. Snažil se být opatrný v tom, co říká i co dělá. Komentovat každý svůj krok jako by byla slepá, aby věděla, jaké jsou jeho úmysly. „Nachystám ti snídani," řekl. „Teď půjdu umýt nádobí." „Vezmu tě do umývárny."

Když zasedl ke stolu, aby dokončil, co včera začal, dotázal se jí, zda mu nechce dělat společnost a ona k jeho úlevě souhlasila. Chvíli jej pozorovala, pak začala gumensky zpívat. Hrdelně a ostře, jako všichni Gumenové. Ten jazyk nebyl stvořený pro zpěv, přesto měla moc pěkný hlas. Dotázal se jí, zda mu tu píseň přeloží, a ona mu přeložila každé slovo. „Chtěl bych, abys na mě víc mluvila gumensky. Rád bych znal tvůj jazyk stejně jako ty znáš můj," vyslovil své přání a ona mu odpověděla ve svém jazyce. Moc tomu nerozuměl, ale znělo to jako souhlas.

Odpoledne si četli. Nespali spolu. Ani nedoufal, že by ten den mohli. Potřebovala čas a on byl ještě stále zničený ze včerejška. Věděl, že pokud dostane měsíčky, nebude si tenhle den vyčítat. Bude si vyčítat jen svou přetrvávající neschopnost kohokoli oplodnit. V duchu se připravoval na deset ran, které jí vpálí přes hojící se hřbet. Musel to vydržet, aby jí pak mohl vzít do náručí a být tu zase pro ni.

Večer pro ni nachystal překvapení. Obložený talíř s jablky, pomeranči a hroznovým vínem. Dostal jej jako úplatek v práci. Malý dárek, za který by mu jistě nehrozil trest, pouze pokárání. Větší trest by mu hrozil, kdyby nadřízení věděli, koho s ním nakrmil.

„Část jsem schoval pro Auriho," oznámil jí s ovocným talířem v jedné ruce a s pár žemlemi v druhé. Položil jídlo mezi sebe a Dahlii na postel. Stále v ruce třímala knížku a zaujatě kroutila rty v azmarinská slova. „Řekl jsem, že jsem část schoval pro Auriho," zopakoval se smíchem.

„Děkuju... Já..." vyhrkla rychle v rozpacích.

„Jen jsem chtěl, abys to věděla. Abys věděla, že na něj nezapomínám," usmál se na ni a Lia k jeho překvapení odložila knížku a sama si bez vybídnutí nabídla. „Máš hlad?" zeptal se jí.

Zakroutila hlavou: „Zpočátku jsem měla velký hlad, ale už jsem si zvykla."

„Nelíbí se mi, že si na to musíš zvykat," přiznal. „Kdybych mohl udělat víc. Kdybych ti mohl dát víc..."

„Tak bys mi to dal. Já vím..." usmála se na něj, natáhla se pro víno a vložila mu bobuli do úst, pak mu prsty přejela po rtech, naklonila se k němu a začala jej líbat. Chutnala sladce, po jablku.

„Podej mi to..." ukázala k pečivu a on se natáhl pro žemli. Až pak mu došlo, že jej už neprosila. Prostě mu to řekla, bez toho nejistého plachého pohledu. Nikdy mu nepřipadala krásnější než v ten moment.

„Děje se něco?" vytrhla jej z přemýšlení.

„Ale vůbec ne," zakroutil hlavou a žemli jí podal. Sám si pak nabídl a společně hodovali vděčný za ten krásný večer a vzájemně se krmili ovocem. A také se líbali. Hodně se líbali. Jako by už dávno neznal každý záhyb jejího těla. Jako by byli platonicky zamilovaní a ještě nebyli připravení ten svazek naplnit. Vždyť se znali teprve dva měsíce. A přesto měl pocit jako by ji znal celý život. Naklonil se k ní pro další polibek, když Dahlia tiše zašeptala: „Miluji tě."

V tu ránu jako by do něj udeřil blesk. Vyskočil na nohy, začal se obouvat, popadl peníze a zabouchl za sebou. Utíkal chodbou neschopný přemýšlet. Nezasloužil si, aby mu řekla ta slova. Nezasloužil si, aby k němu chovala tak silné city. Vždyť on ji znásilňoval a bil. Ona byla tak chytrá a krásná. Nezasloužila si milovat právě jeho. On si ji nezasloužil. Zašel do hospody, nechal si nalít pivo a přisedl si k několika známým.

„Stále zapíjíš smutek?" ptal se ho jeden z nich. Sloužili spolu na frontě a Elias mu kdysi předčítal pár Maryiných dopisů. Té Mary, která se mu tak rychle vykouřila z hlavy a její místo nahradila jiná. Gumenka... Čarodějnice... Podčlověk nemající větší cenu než pes. A přesto pro něj měla nevyčíslitelnou cenu. V penězích... ve zlatkách... v čemkoli, co si při čtení v azmarinštině domyslela do věty. Po několika pivech jej najednou napadlo, že ji nechal ležet na posteli vedle jídla. Ani ji nespoutal. Uprostřed čtvrtého půllitru rychle zaplatil a vystřelil odtamtud. Běžel půlnočním městem zpět domů a chvatně vybíhal schody do svého pokoje. Na posteli vedle pár kousků ovoce ji nenašel. Namísto ní tam ležela vysvlečená košile a Lia se choulila nahá v nohách postele. Zápěstí i nohy si omotala řetězy.

„Prosím netrestej mě," vyhrkla, sotva se rozrazily dveře a on se dopotácel dovnitř.

Elias si k ní dojatě klekl a odhodil naaranžované řetězy stranou: „Také tě miluji," řekl a jí se zalily oči úlevnými slzami.

„Omlouvám se. Jsem strašný hlupák. Neměl jsem tě tu nechat. Já jenom..." natáhl se po dece a zabalil ji. „Mám pocit, že si nezasloužím, abys mě milovala. Že ti tím jen způsobím další zklamání a trápení."

Lia mu namísto odpovědi položila ukazováček ke rtům a začala jej líbat. Elias s ní v tom opojném spojení spolupracoval, vzal ji do náručí a položil na postel. Pak si sedl vedle ní a k jeho údivu mu ona sama začala pomáhat s košilí i s kalhoty.

„Lehni si prosím," řekla a on dočista nahý udělal, jak žádala. Nechal si od ní sahat na úd, cítil na něm její ústa a nemohl zabránit svým nohám, aby s ní spolupracovaly a pokoušely se k ní zvednout. S Mary to tak nikdy nedělal. Byl muž a muži přeci vždy přebírají hlavní iniciativu. Ale s Dahliou to bylo jiné, ona tohle potřebovala. Potřebovala jistotu, že si jsou oba rovni, že ona může totéž co on. Z úst mu začínaly unikat steny a ona se široce usmívala. Líbilo se jí, co viděla. Stáhla ze sebe deku, vložila mu jedno ze svých ňader do úst a on jej začal sát a při tom jej hladila po vlasech. Pak se od něj odtáhla a pronesla: „Miluji tě, Eliasi. Nemiluji to, co děláš a nemiluji to, že mi ubližuješ. Miluji toho Eliase, který je na mě hodný, který si se mnou čte a který odvrací zrak, když mě bere do umývárny. Miluji, jak se směješ, jak mě hladíš po vlasech a jak ohleduplný dovedeš být. Miluji, jak mi dovedeš naslouchat. Miluji, jak o mě pečuješ, když je mi zle. I to, jak se staráš o mého syna. Moje hlava to občas ještě nedovede oddělit. Nejsem zvyklá, že se ke mně někdo chová vlídně. Ale moje srdce ano. V Guménii máme jedno rčení... Motýli v břiše."

„To zní příšerně," zasmál se nad tím.

„Ale je to krásný pocit," řekla, obkročmo se na něj posadila a začala jej líbat na ústa.

„Děsivý, ale krásný," připustil a nasměroval ji na sebe. Měl ji před sebou, díval se, jak se na něm pohybuje a ten pohled mu připadal nádherný. Když se unavila, ulehla mu na hruď a on jí sám pomohl k vyvrcholení. Sotva se i on sám udělal, natáhl se pro deku a oba přikryl. Věděl, že ta láska nemá budoucnost. Jednou za ni jeden z nich či možná oba zaplatí. Ale dnes to nebude. Dnes nezáleží na tom, kdo mluví jakým jazykem. Láska je ovládala všechny.