Nechtěný dar (18+)

31. Jak poroučíte, pane (E)

 V práci celou dobu přemýšlel, jak to odčinit. Třeštila mu hlava a podrážděně vykřikoval rozkazy. A pak na to přišel. Vzpomněl si na ostatní velitele. Ti si vodívali malé chlapce i domů. Jen proto, aby si s nimi mohli užít. Odchytil si Auriho, dotáhl ho k sobě do chatky a zatáhl závěsy. „Na dnešní noc tě odsud odvedu," oznámil mu gumensky.

Chlapec od něj vylekaně odstoupil a začal couvat ke dveřím. V táboře se už nejspíš rozneslo, co Azmariňané dělávají malým roztomilým Gumenům. Chtěl jej začít utěšovat, ale pak mu došlo, že kdyby se jej chlapec nebál, dostali by se oba do nebezpečí. Připevnil mu ke krku provaz, na který v Dole uvazovali Gumeny, když je chtěli někam samostatně převést. Pak mu poručil, aby šel s ním. Městem se pohyboval rychle. Jistě ho s ním museli zahlédnout lidé, které znal. Ve městě byl Elias, a především jeho zesnulý otec, velmi známou postavou. Ale naštěstí na něj nikdo nepromluvil. Chlapec šel poslušně se sklopenou hlavou až do Eliasova obydlí.

„Pán si potřebuje spravit náladu?" poťouchle se jej vyptával sluha, s nímž se srazil na schodech.

„Pána po včerejšku všechno bolí a šikovné mladé ručky se vždycky hodí," ušklíbl se Elias. Vyšel nahoru a nechal hocha stát na chodbě. „Ani se nehni," přikázal mu gumensky. Pak sám vešel dovnitř a klekl si k Lie. Merrick jí podle všeho řádně vydrbal. Měla mokré vlasy, zarudlou kůži a spala. „Lio. Mám pro tebe dárek," zašeptal k ní a ona se probudila a bez úsměvu se rozhodla kolem. Nechtěla se na něj usmát, ale zvědavost jí nedovolila odvrátit zrak. „Mám ho na chodbě. Ale než ti ho předám, tak ti musím něco říct." Vzal ji do náručí, položil na postel, sňal z ní pouta a navlékl ji do své košile. Pak dal všechny ostré předměty z dosahu. I řetězy. Neobával se, že by mohla něco udělat Aurimu. Nechtěl to dítě děsit víc než jej děsil kemp. „Včera jsem to přehnal. Hodně jsem to přehnal. Omlouvám se. Chci, abys věděla, že bych nikdy tvému synovi záměrně neublížil," odříkal, co měl na srdci. Liu tím však moc neobměkčil. Dívala se mu strnule do očí. Neodpověděla ani slovo.

„Tak a teď k tomu dárku. Bude tu jen do zítra a z tvé strany nechci slyšet jediné slovo protestu."

Její mlčení si vyložil jako souhlas. Zašel na chodbu, sňal chlapci provaz. Okovy na nohou mu nechal. Pak jej strčil dovnitř a zavřel dveře.

Liin kamenný výraz se v tu chvíli proměnil. Do očí se jí natlačily slzy. „Auri," vzlykla a i chlapec se začal chvět. „Můžeš jít k ní, jestli..." spustil lámanou gumenštinou, ale než to dořekl, hoch se rozběhl ke své matce a vyskočil na postel tak prudce, až Lia bolestivě zaúpěla. Vrhl se jí do náručí a ona jej hladila po vlasech a promlouvala na něj rychlou drnčivou gumenštinou. Elias zamkl a chvíli je jen pozoroval, jak si mezi sebou povídají. Chlapec si zjevně stěžoval, matka ho utěšovala. Pak začala ukazovat k Eliasovi a něco k němu promlouvala.

„Jak moc umí azmarinsky?" dotázal se jí nervózně Elias.

„Neumí," odpověděla. „Když u nás byl Jack. Ještě neuměl mluvit."

„A co jsi mu teď... Co jsi mu teď říkala?"

„Že by tě měl vždycky ve všem poslechnout," odvětila rozechvělým hlasem.

„Dobře," přitakal. „Ale víc mu neříkej. Neříkej mu, co mezi námi..." zarazil se. „Co mezi námi bylo. Ať má ze mě strach."

Lia dál hladila chlapce po vlasech a tiskla jej k sobě, ač jí jeho dotek nejspíš způsoboval bolest. O něčem přemýšlela, ale Elias jí nedovedl číst myšlenky. Poté špitla: „Děkuji, pane."

Elias jen chápavě přikývl. Podal jí talíř s jídlem. Sám si nevzal ani sousto. Všiml si, že se pokouší synka nakrmit, ale je příliš slabá. Už zvažoval, že vstane, ale ona pak něco pověděla chlapci a ten jí začal vkládat sousta do úst. Pak si od ní vzal prázdný talíř a viděl jak se k ní před ním chlapec tiskne a schovává se u matky. A ona mu opět něco šeptala. Tentokrát jí rozuměl. „Neboj se, jsi u mě, maličký," šeptala mu.

Ještě chvíli se zdržel u práce, chlapec v jejím náručí pomalu usínal. „Pane," oslovila ho zničehonic.

„Ano?" vzhlédl k ní.

„Potřebovala bych do umývárny," řekla a jemu došlo, že ji tam před chlapcovým příchodem nezanesl. Opatrně ji vzal do náručí, aby chlapce nevyrušil. Po cestě zpět však už byl hoch zase vzhůru. Prohlížel si několik polic knihovničky.

„Elio, mohl bys mi prosím podat tu..." otočila se na něj a on ji v tu chvíli uhodil. Udělal to rychle, bez zbytečného rozmýšlení, stejně jako ona zapomněla přemýšlet, když na něj promluvila tím sladkým tónem, který si vůbec nezasloužil. Takhle ho před chlapcem oslovovat nesměla a už vůbec se jej nesměla ptát, aby jí něco donesl, i když to byla jen pohádková knížka. Hoch se rozbrečel, ale jí chvíli trvalo, než se vzpamatovala a začala jej utišovat. Elias mezitím vzal řetěz vedoucí k chlapcovým nohám a přicvakl jej k posteli. Pak zhasl všechny svíce, popadl polštář a deku a zabručel: „Zítra před svítáním ho odvedu zpátky."

„Jak poroučíte, pane," slyšel za sebou její slova.